4. – 12. srpna 2017

Novinky

Snaživé zkoušení

Recenze divadelní hryMnoho povyku pro nic

Hned na počátku bude potřebné a užitečné říci, že o Shakespeara v této kouřimské inscenaci nejde. Ten v ní slouží jen jako odrazová plocha pro snahu o pokus sympatického souboru udělat inscenaci, jež se bude inspirovat současnými adaptacemi kánonických dramatických textů.

A tak jde především o nápady spoluautora scénáře a režiséra Martina Drahovzala a zřejmě i celého souboru, protože ve vlastním programu se jako režie vedle jména Drahovzalova objevuje i jméno souboru. Výsledek, jejž lze zhlédnout na jevišti, tomu nasvědčuje, nápadů je dost – a různých, vtipných a méně vtipných, divadelně méně či více použitelných. Shakespearův text se v poslední instanci jimi vlastně rozbíjí, kouskuje, poměrně neústrojně rozčleňuje – a představení se s různými odbočkami pomalu a zdlouhavě posunuje dopředu.

Prostě: drtivá většina těch nápadů není organicky přidružena ani k Shakesparovi textu, což koneckonců nelze při tomto způsobu práce moc předpokládat, ale bohužel ani nerealizuje jakýsi nový jiný tvar, protože ono toho Shakespearova textu zase zůstává hodně; je příliš silný na to, aby jej různé vložky porazily. Je to prostě půl psa a půl mořské panny, jak říkával holič pan Straka kartě, kde z poloviny to bylo v mariáši na durcha a z poloviny na betla.

A když už jsem u těch karet: hlavní nápad, jenž se zřejmě měl stát organizujícím prvkem inscenace, jsou karty, které mají symbolizovat, že jde ve všem všudy o hru. Jenže: i tenhle nápad je přidán zvenku, nestane se klíčovou základnou a dostatečnou silou, jež by svou váhou a funkcí ospravedlnila a zmotivovala sama sebe a současně vtiskla přesvědčivou motivaci všemu, co se děje na jevišti.

Už jsem napsal, že soubor je sympatický a dodávám, že je mně sympatické i tohle jeho snaživé zkoušení, jež by v potkání s klasikem z největších chtělo nalézt podněty pro rozvíjení především svých vlastních možností scénování.

Zatím se to nepovedlo, zatím je to vskutku jen snaživé zkoušení, jak by se to dalo dělat. Je tu ovšem jeden problém, jenž tento pohled posiluje. Tou je Jiráskovo divadlo v Hronově. Nejsem si vskutku jistý tím, že jeho prostor celým svým uspořádáním je nejvhodnější pro tento druh divadla, že prostě nevyžaduje scénickou vyzrálost. I když na druhé straně chápu, že účast na JH je cosi, co tyto okolnosti nebere v úvahu...

Jan Císař

Komentáře ke článku