4. – 12. srpna 2017

Novinky

Chce to hodně drzosti a odvahy

Rozhovor s režisérem Martinem Drahovzalem.

Je zapotřebí hodně odvahy, když chce člověk inscenovat Shakespeara?
Chce to hodně drzosti. Odvahy pochopitelně také. Do Shakespeara jsme se pustili již podruhé. Poprvé to bylo před šestnácti lety. Dělali jsme Romea a Julii a tak dál. Byl to náš první vstup do dospělého divadla. Všem bylo cca patnáct let, poprvé jsme se zúčastnili přehlídky ve Vysokém nad Jizerou, poprvé nás viděl pan profesor Císař. Po šestnácti letech jsme se tedy vrátili obloukem k Shakespearovi komedií Mnoho povyku pro nic.

Neuvažovali jste o klasickém nastudování hry?
Ne. Musím říct upřímně, že máme určité hranice možného a nemožného. Nejsem si vůbec jist, zda bychom byli schopni pojmout veškerý krásný Shakespearův blankvers tak, abychom jej nezprznili. „Zprznili“ jsme jej tedy ještě před tím, než jsme se pustili do zkoušení. Nechtěli jsme hru inscenovat klasicky, protože mám pocit, že mnohé soubory, amatérské i klasic- ké, si na klasickém provedení Shakespearových her vylámaly zuby.

Zaujal mě jako oddaného mariášní- ka nápad s karetní symbolikou. Jak k němu došlo?
Jde o kolektivní nápad. Chtěli jsme originální koncepci, něco, čím bychom se mohli odpíchnout a udělat Shakespeara jinak. Z mnoha možností jsme po dlou- hých diskuzích vybrali možnost zkusit to jako karetní hru. V kartách je vše. Láska, nenávist, v mariášových kartách jsou svatby. Karty jsou Bible. Proto jsme zvolili i výtvarnou stránku inscenace ve stejném duchu. Proto jsou postavy hry karetními figurami. Jsou ploché, křiklavě barevné, proto je křiklavé a rozkřičené i naše herectví. Je podobné jako když člověk míchá karty.

Jak se vám, coby režisérovi představení, hrálo v trojroli?
Je to šílené. Je nás relativně málo a já si navíc hrozně rád zahraji. Dokonce mohu říci, že často raději hraju, než režíruju. Pak si samozřejmě nadávám, protože režírovat a ještě hrát je očistec. Zvláště, když jsem se obsadil do dvojrole dvou bratrů, přestože již mám stařeckou skleró zu a pamatovat si text je čím dál složitější. A když navíc mluvím často sám se sebou. Je to jedna z těch drzostí, o kterých jsem mluvil n a začátku. Jsem rád, že soubor je tolerantní k mým chybám a mým excesům na jevišti. Tam, kde mi text vypadává, s oblibou improvizuji. Ne vždy to všichni členové přivítají s potěšením.

Kolik lidí ve vaší inscenaci hraje kolik rolí?
Dohromady nás je sedm a hrajeme patnáct rolí.

V dalším představení budete opět inscenovat Shakespeara nebo zase počkáte šestnáct let?
Od Shakespeara si zase dáme nějaký čas pauzu. Možná bychom sklouzávali k tomu, že bychom stavěli představení podobně. Nebo bychom se dlouho trápili s tím, jak to vymyslet, abychom se neopakovali. Uvidíme, co nám přinese budoucnost.

Máte něco připraveno?
Zatím je vše ve fázi diskuze. Mám tip, ale zatím si jej nechám pro sebe.

Jan Švácha

Komentáře ke článku