4. – 12. srpna 2017

Novinky

V dnešní generaci začalo být plagiátorství normální

Rozhovor s autory Adamem Pospíšilem a Šimonem Stiburkem.

Jak vznikl text?
Šimon: Na dramatizaci Čapkova textu Život a dílo skladatele Foltýna začali kluci, Adam Pospíšil a Čeněk Pýcha, pracovat už v roce 2013 a začali připravovat inscenaci. Ta nakonec nevznikla, nedostala se přes počáteční fázi zkoušení. Pak jsme se začali bavit o tom, že bychom udělali něco nového, zajímal nás právě Čechovův Treplev, respektive Racek. Zjistili jsme, že Racek má s Foltýnem spoustu styčných ploch, že Treplev je zajímavá postava, ale Foltýnovo téma a životní příběh je po nás zajímavější. Rozhodli jsme se tedy dát oba příběhy dohromady. V minulosti jsme vždycky měli inspiračních zdrojů několik, přibírali jsme další a jiné opouštěli. I tady jsme zvažovali různé hry, které s tématem souvisely, a nakonec jsme si vybrali tyto dvě jako nejzásadnější.
Adam: Čapek napsal hru, která je jeho posledním textem před smrtí. Pro nás je Čapek humorista s velkými tématy, a v poslední knížce najednou udělá karikaturu člověka, který chce celý život být umělcem, ale nakonec je všem pro smích. Příběh končí dost tragicky, odvezou ho do blázince a on tam umírá v zapomnění. Ve skutečnosti je to ale plagiátor. Pořádá večírky, lidé mu nosí texty a on je vykrádá. Nás dráždil posun, že ta karikatura už v dnešní době nefunguje. V dnešní generaci, dnešním vnímání textu a literatury začalo být plagiátorství normální, začalo se tomu říkat „sdílet“.

To bylo k obsahu. Jak ale vznikne text samotný? Jeden z vás si materiály vezme domů a přijde s hotovým scénářem?
Šimon: Proces vzniku textu je na několik měsíců. Vž dycky nám to trvá relativně dlouho, není to tak, že bychom se na víkend zavřeli na chalupu a vypadl z nás scénář. Velká část přípravy není nad textem jako takovým, ale spíš nad tématem. Co chceme dělat, jaké obrazy by to mohly vyjadřovat, jaké texty nás inspirují. Až v poměrně pozdní fázi, kdy už máme ohmatané téma, začne me skládat za sebou jednotlivé výjevy a jednotky textu a dopisujeme, co nám chybí. To už je poslední měsíc tvorby před tím, než začneme zkoušet. Na začátku zkoušení jsme měli asi osmdesát procent textu.

Umíte si představit, že by váš text inscenoval někdo jiný?
Šimon: Myslím si, že by to byl oříšek. Museli by se s tím vypořádat po svém, ale v zásadě by nás dost zajímalo, co by z toho vypadlo. Se staršími věcmi nás už i lákalo zkusit je svěřit někomu, ať si s nimi dělá, co chce. Ještě se to ale nestalo.

Kolik času zabere, když tvoříte ta lokálně specifická videa?
Adam: Už to máme docela v paži. Původně byla inscenace po technické stránce ještě ambicióznější, zahrnovala přímý přenos, což bylo komplikovanější. Zjistili jsme, že na to nemáme prostředky. Až postupně jsme našli vhodnou metodu a na výjezdech jsme zjistili, jak to udělat co nejrychleji. Většinou je to tak hodina práce.
Šimon: Ještě na premiéře jsme se všemi technickými věcmi bojovali. Chce to nějakou zkušenost, v tomhle je pro nás hra velmi poučná.

Slyšela jsem, že na krajské přehlídce jste svítili snad šestnáct hodin.
Šimon: To ne, tak šest až devět. Tady to bylo trošku rychlejší, hodně záleží, jak je divadlo vybavené. Vždycky, když se leze na žebříky, trvá to strašně dlouho. Tady bylo bezvadné, že jsme přišli na místo a pulty a kabely byly natahané tam, kde měly být. To ušetří třeba hodinu práce, taková maličkost. Technici byli vstřícní a se vším nám pomohli. Když ale hrajeme na Švehlovce a svítíme to šedesáti světly, tak vzít každé do ruky, zamířit ho, někam ho připojit, to strašně trvá. Stačí drobný problém, a je to půlhodina navíc . Tady to bylo dobré, přišli jsme v deset ráno do sálu a v osm večer jsme hráli. Mezitím ale zkoušelo a hrálo jiné divadlo, takže zhruba šest hodin.
Adam: Ve Venuši, kde to známe, počítáme se sedmi hodinami.

Petra Jirásková

Komentáře ke článku