4. – 12. srpna 2017

Novinky

Amatérské divadlo by nemělo rezignovat na poselství

Rozhovor s Radovanem Lipusem.

Prý jste míval vizitku s titulem Kavárenský povaleč?
Pořád mám! Snadno vám to dokážu, tady vám můžu jednu věnovat (Podává elegantní černobílou vizitku).

Jak se takové kavárenské povalečství projevuje?
Průzkumem kaváren v různých městech a v různých zemích. Já se kavárnami skutečně zabývám nejen jako konzument a návštěvník, ale velmi mě zajímají dějiny kávy, kaváren a kavárenské kultury. Protože, navzdory tomu bolševickému už trochu pejorativnímu nádechu, že jde jen o povaleče, flákače a budižkničemy, jde o místa spojená s neuvěřitelným intelektuálním, politickým, ekonomickým a uměleckým ruchem a kvasem. Kdyby nebylo kaváren, tak by dějiny Evropy a do jisté míry i světa vypadaly jinak. A nejenom ve spojitosti s uměním. Málokdo si uvědomuje, že v kavárnách vznikaly tak seriózní instituce jako pojišťovna Lloyds či londýnské Timesy, které měly svou první redakci u kavárenského stolku. Nemluvě o velkém množství uměleckých skupin, hnutí, směrů a spolků. Já myslím, že kavárny tuhle roli do značné míry plní stále. Koneckonců i současná hanlivá a záměrně pěstovaná nálepka pražská kavárna s tím souvisí a je vidět, že jde pořád o něco, čím se někdo může cítit být ohrožen ve své omezenosti a aroganci.

Jaké spojení jste si našel mezi kavárnami a divadlem?
Říkám, že kavárny jsou urbanizovaná ohniště. To má zase dlouhou genezi. Jsou to doupata, klubovny, salóny. A samozřejmě kavárna je scénický prostor. Principem je komunikace a dialog, káva sama je bytostně dialogický nápoj. A do dneška, když někomu řekneme "pojď na kafe", jde především o pozvání k dialogu. Krom toho je káva spojena s informacemi už minimálně od dob Velké francouzské revoluce až po fenomén internetových kaváren. Nejsou internetové pivnice nebo vinárny, ale kavárny. Součástí kaváren jsou velká okna a rozkoší v kavárnách je pozorovat lidi na ulicích a zase naopak. Jsou to scénické prostory, které mají k divadlu velmi blízko. Nehledě na fenomén divadelních kaváren, kdy často sloužily jako prodloužené divadelní kluby. Ať už to bylo Café Procope v Paříži, nebo kavárna Slavia.

Tvoříte někdy v kavárně?
Když jsem ve městě, je pro mě důležité najít si nějakou, kam se pravidelně vracím, kde můžu psát, vyřizovat maily, připravovat se. Také se tam koná většina mých pracovních schůzek, protože je to příjemná neutrální půda. Navíc když má náhodou onen člověk zpoždění, čekat v kavárně není zas taková hrůza.

Stál jste u zrodu tzv. ostravského divadelního zázraku. Jak vůbec vzniklo to nezaměnitelné umělecké podhoubí?
V Ostravě jsem strávil osmnáct krásných let života. Narodily se nám tam tři děti a asi třicet inscenací. Ostrava je velmi silné město se sugestivní a syrovou atmosférou. Já měl hlavně štěstí, že jsem do Ostravy přišel v devadesátých letech, kdy se celé město radikálně proměňovalo. Jedna epocha střídala druhou. Tehdy končil hlavní a nejcharakterističtější prvek – hornictví a hutnictví. Najednou se Ostrava stávala více studentským městem. Vznikala divadla, Aréna Ostrava, zbrusu nová budova konzervatoře. Na zelené louce vzniklo Ostravské biskupství, vznikla univerzita. To jsou instituce, které nevznikají každý rok. Navíc mělo celé město neuvěřitelnou dynamiku, puls, život v mnoha oblastech. V divadle se velmi zajímavé věci děly v Aréně, v NDM, u Bezručů, v Divadle loutek, ale i třeba v Bílém divadle. Zajímavé to bylo i v muzice. Buty vydávali své nejlepší desky. Ostrava měla velmi silné období v literatuře; Balabán, Hruška, Motýl, Žila. Došlo k rozkvětu výtvarného umění, otevíraly se kluby, rodila se Stodolní jako místo, kde se scházejí umělci (ne jako past na turisty, kam se lidé chodí jenom nalít), kde se hraje muzika, kde jsou výstavy. Zpětně si uvědomuji, že byl člověk u zrodu spousty věcí, které se pomalu stávají institucemi. Život se zase přesouvá jinam.

Do Ostravy jste přišel tuším s Markem Pivovarem, svým přítelem a dlouholetým kolegou?
Ne, to bylo jinak. Já tam v roce 1991 nejdřív hostoval, o rok později nastoupil do angažmá v Národním divadle Moravskoslezském. Marka jsem tam stáhl z Brna, protože jsme se znali z nějaké divadelní dílny v Šumperku, kde jsme si hrozně padli do oka. Potom jsme potkali na festivalu ve Zlíně, kde byl tehdy tuším ještě za brněnskou televizi. Věděl jsem tehdy, že píše recenze, tak jsem se ho zeptal, jestli nechce slézt z posedu mezi zvěř a začít dělat divadlo prakticky, ne jenom nás odstřelovat. A tak vznikla krásná éra naší spolupráce.

Na jaký projekt s ním vzpomínáte nejraději?
Nechtěl bych říkat jednu věc. Z mnoha důvodů byla velmi důležitá inscenace z NDM Romance pro křídlovku. Zrovna tak jsem měl hrozně rád, když jsme dělali Neználka podle Stanislavského, nebo Elling a Kjell Bjarne aneb Chvála bláznovství, což byla tehdy kontinentální premiéra. Teď s Markem připravujeme indian hair wigs novou inscenaci v Divadle loutek v Ostravě.

Existuje ve vašem životě nějaký impulz, kdy byste mohl dělit na "před" a "po"?
Takových impulzů byla spousta a člověk si jich mnohdy ani nevšiml. Život je veliká rychlost, je to stejně, jako si nevšimnete rozcestí, křižovatky nebo výhybky. A až když se člověk podívá zpětně, jakoby se koukal na mapu, dojde mu, že najednou uhnul z hlavní na vedlejší, nebo se naopak dostal na hlavní. Většinou to jsou setkání s lidmi. S někým, kdo vás obohatí. Může to být životní partner, děti, změní se mu život, když se ožení, když se v inscenaci dotkne něčeho, co koresponduje s diváky a vzbudí ohlas. Určitě pro mě byl důležitý přechod z Olomouce na DAMU. Tam jsem se setkal s Jaroslavem Vostrým, s Janem Císařem, s Kateřinou Lukešovou... S osobnostmi, které mi divadlo otevíraly z jiných pohledů. Ale také se spolužáky; s Petrem Léblem, Petrem Gáborem. To všechno bylo důležité. Člověk si ani neuvědomí, jak moc to pro něj bylo důležité. Stejně tak podstatné bylo setkání s Davidem Vávrou, když jsem napsal Šumnou Ostravu. Tehdy jsem ještě netušil, že z toho nakonec bude 66 Šumných měst, že budeme putovat po Brazílii, Argentině. To jsou setkání, která mají velké trvání v čase.

Má amatérské divadlo vzdělávat?
Určitě, mělo by. Amatérské soubory na rozdíl od těch profesionálních vyprodukují v průměru jednu premiéru ročně, dělají to zadarmo ve svém volném čase. Na IWC Replica Watches druhou stranu máte virgin peruvian hair naprostou svobodu. Můžete si vybrat, s kým budete hrát, co budete hrát a jestli vůbec to budete hrát. Můžete dělat jen to, co vás baví. Děláte něco, o čem musíte být přesvědčen, že to teď a tady je třeba udělat. Odpovědnost amatérského divadla je jiná. Nemělo by v žádném případě rezignovat na apel, na poselství. Ale zrovna tak rozumím tomu, když má někdo zájem udělat veselou inscenaci. Není legrace dělat legraci. Udělat komedii, kde by se lidi dvě hodiny smáli (a myslím opravdu smáli, ne podpásovky typu kopání do zadku), není vůbec jednoduché.

Vít Malota

Komentáře ke článku