4. – 12. srpna 2017

Novinky

Milý Vysočáci

Recenze hry Zločin v Posázavském Pacifiku.

Milí Vysočáci, není to tak dávno, co jsem obdivoval, jak veškeré vaše konání – na jevišti i mimo jeviště – je doslova prosáknuto jakousi vrostlostí do vaší mentality, která patří vašemu životu, vašemu kraji, vaší přírodě i dávným předkům. Ostatně - psal jsem o tom v prvním čísle tohoto Zpravodaje.

Dnes – bohužel – mám pocit, že tato vaše jedinečnost narazila v inscenaci, již jsem viděl ve středu 3. srpna v 16:30 na poetiku, která vám vůbec, ale vůbec nevyhovuje. A to přesto, že jste opět sáhli po druhu divadla, v němž už nějaký čas dosahujete úspěšných výsledků – totiž po divadle, které „mluví, zpívá a tančí“. Jenže ten Zločin v Posázavském Pacifiku je předlohou značně ošidnou; staví totiž výrazně na několika známých a kdysi velmi oblíbených konvencích životního stylu, které zpracovává jako východisko svého scénického tvaru. Především je to samozřejmě tramping.

Na počátku padesátých let jsem o víkendech objížděl Posázavským expresem zbytky trampských osad, abych tam hrál turnaje ve volejbalovém deblu a hlavně v nohejbalu. Nebyl jsem tramp, byl mně ten životní styl dost nepochopitelný a často i – nezapírám – k smíchu. Ale byl to jistý řád diktující chování, zvyklosti, obyčeje a jakési mravy. A bez vybudování tohoto zázemí se prostě vámi zvolená hra hrát nedá. Její příběh je totiž slaboučký a navíc: situace jsou poznamenány další konvencí. A to je prvorepublikový film a jeho svět; nebo lépe: svět prvorepublikového filmového braku, jenž měl svá pravidla, jak dosáhnout úspěchu, i pravidla pro společenské chování.

Tohle všechno tvoří podhoubí, z něhož roste divadelnost Zločinu v Posázavském Pacifiku, vyžadující lehkou nadsázku, jakousi předstíranou a přitom ironizovanou eleganci, jemnou parodičnost. Abych to všechno trochu názorně přiblížil, tak připomenu film Pytlákova schovanka. Samozřejmě, že Zločin v Posázavském Pacifiku není Pytlákova schovanka, ale způsob, jak by se měla utvářet scéničnost, je v tomto divadle tomuto filmu podobný. Svým způsobem to platí i o písničkách. V orchestru vám to šlape, ale ve zpěvu už méně; třeba sound dámského kvarteta sester Havlasových by se měl blížit všem těm kdysi tak oblíbeným malým dámským pěveckým kolektivům existujícím v jisté etapě začínající swingové éry.

Takže – moji milí Vysočáci – já si opravdu myslím, že tohle všechno, co se mně zdá nezbytné k tomu, aby Zločin v Posázavském Pacifiku byl dobrou inscenací, narazilo na to, co je vašemu souboru vlastní a dělá jej takovým, jakým je. Nepochybuji, že doma máte své diváky, u nichž tahle inscenace uspěje, a budete ji pro ně předvádět. Mohl bych zajisté také uvažovat, zda vás přece jen nezaskočil do nějaké míry prostor Jiráskova divadla. Ale nemohu si pomoci: v kontextu JH má tato inscenace určité slabiny, které sice dovolují, aby jednotlivé vtipy a žerty šly přes rampu a rozesmávaly, ale brání, aby stejně působil celek.

Jan Císař

Komentáře ke článku