4. – 12. srpna 2017

Novinky

Kámen se hudebním divadlem nestane

Rozhovor s režisérem Petrem Macháčkem.

Divadlo Kámen na letošním JH nakonec nehraje, důvodem jsou zdravotní problémy jednoho z herců. Co se stalo?
Je to pro nás velká událost. V historii Kamene za sebou máme zhruba čtyři stovky představení a tohle je z naší strany úplně první, které jsme zrušili. Takže už jsme asi konečně plnohodnotné divadlo (smích). Důvodem je, že Vladimir Benderski dostal agresivní infekci a s vysokými horečkami leží na kapačkách v nemocnici v Karlových Varech. Snad to ale nebude vážné, jeho stav se pomalu zlepšuje.

Reakce na zprávu, že nebudete hrát, jsou podobně vyhraněné, jako bývají reakce na vaše inscenace: část lidí je nadšená, že na vás nebude muset jít, a část naopak zklamaná, protože se těšili, s čím letos budete provokovat. To mi přijde zajímavé – už jen prostý fakt vaší účasti nebo neúčasti vzbuzuje v lidech silné emoční reakce. Těší tě to?
Umělci se dnes nevyznačují ani tak tím, že něco mimořádného dělají, ale tím, jak to dokáží prodat (smích). Třeba ve výtvarném umění je to podle mě úplně šílená, až nezdravá tendence, ale myslím, že i v divadle funguje podobně. A já bych se do toho proudu nerad řadil, nerad bych, aby to, co děláme, byla jen provokace, kterou někdo odhalí a někdo ne a podle toho se pak lidé nějak dělí (smích). O to se rozhodně nesnažíme. Ale na druhou stranu mě svým způsobem těší, že publikum vyhraňujeme. Bývaly doby, asi tak před deseti lety, kdy ta část diváctva, kterou by naše neúčast mrzela, tvořila dejme tomu deset procent. A mám pocit, že teď je to spíš třeba padesát na padesát. A to mě těší - nejen kvůli nám, ale kvůli tomu, že představujeme proud moderního, hledajícího divadla. A pokud roste  počet lidí, kteří takové divadlo přijímají, je to důkaz, že se české divadlo posouvá směrem k porozumění moderním proudům.

Ono zrušené představení Ztráta obsahu v konfekčním obalu je pokud vím v rámci vašeho repertoáru experimentem, ve kterém jste zabrousili do žánru, který obvykle neděláte – do grotesky. Proč?
Pořád stavíme na jádru, kterým je – zjednodušeně řečeno – minimalismus. Vážné, minimalistické divadlo. S Žábami jsme před asi šesti lety došli do takového stupně čistého minimalismu, že už to vlastně nešlo dál prohlubovat. Chceme si to jádro uchovat a dál na něm stavět, ale chceme je rozšiřovat i o další žánry. V poslední době jsme třeba hodně pracovali s improvizacemi, jak fyzickými, tak slovními či tematickými. A komedie či groteska je další žánr, do kterého chceme nakouknout a případně jej epizodně používat v dalších hrách. Programově jsme si řekli, že zkusíme komedii, kde bude záležet na řemesle. Ale inscenace samozřejmě grotesku obsahuje tak z šedesáti nebo sedmdesáti procent a ve zbytku je protkána jistými – jak tomu říkáme – paliativními scénami, ve kterých zcela vážně a přítomně řešíme otázku smrti. Experimentujeme tedy také s tím, jestli umíme přepnout z grotesky do niterného, civilního, minimalistického hraní.

Když jsme u experimentů s žánry – slyšel jsem, že si Kámen nedávno udělal výlet k opeře. Co to bylo za projekt?
Stalo se to v rámci bienále Dny nové opery Ostrava, což je velice unikátní projekt, kde se sejde asi pět skupin ze světa, které zahrají moderní, vážné opery. Část z nich jsou premiéry – a zároveň derniéry, protože ta hudba nemá tak velkou posluchačskou obec. Skladatel Petr Cígler pro tuto událost dostal zadání, aby složil svou první operu. Vyzval potom mě, abych napsal libreto. A pak jsme se shodli na tom, že bych měl operu i režírovat, protože je pro mě nejjednodušší ten materiál uchopit. S Petrem Cíglerem jsme se přitom shodli na tom, že nechceme operu takového toho střihu, kde zpěváci předvádějí, co všechno umí s hlasem. A tak v ní nemáme jediné sólo, všechny pěvecké party jsou dueta, buď unisona, nebo nepatrně, v různých schématech posunuté hlasy. Zpívají je dvě zpěvačky a dva zpěváci. Druhou základní koncepcí opery jsou dvě herečky a dva herci – chtěl jsem totiž, aby ta dueta byla reprodukována také herecky. Tyto party hráli tři lidé z Kamene – Zdeňka Brychtová, Lenka Chadimová a Vladimir Benderski, a čtvrtým hercem je Jiří Šimek, který obvykle dělá spíše taneční divadlo.

Jak se ta opera jmenuje a jaké má téma?
Jmenuje se Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu, a na to téma myslím skutečně je. Pod tímto jménem také najdete plnohodnotný záznam na YouTube, myslím, že je docela zdařilý. Je to docela abstraktní záležitost, ale má i svůj příběh – podobně jako naše inscenace

Jak se režíruje opera? Navíc ve velkém divadle, s velkým orchestrem?
To pro mě byl velký zážitek. Pracoval jsem s orchestrem Ostravská banda, který funguje na projektovém základě a jeho členové se na festival scházejí z celého světa. Je to asi nejlepší orchestr na moderní vážnou hudbu, který se dá v Česku najít. Ale hudba samozřejmě nebyla na mě, s orchestrem zkoušel Petr Cígler a dirigent Ondřej Vrabec. Na mně bylo zajistit aspoň trochu propojení mezi orchestrem a jevištěm, což je mimochodem v opeře poměrně těžká věc – hudebníci sedí v té své „díře“ a navíc se musí soustředit na náročnou hudbu a její provedení. Když pracujeme s hudbou v našich komorních inscenacích, jsou hudebníci součástí souboru, něco jako další herci, zatímco s orchestrem to takto není.

A co sis z operního světa odnesl? Bude teď Kámen ještě více pracovat se soudobou vážnou hudbou?
Byla to zajímavá zkušenost, ale neřekl bych, že nějak změnila naše směřování. Hudebnost bude v našich hrách i nadále, ale připravujeme úplně jiné projekty. Měli jsme premiéru dosti improvizované hry s pevným jádrem Oidipus 11 minut a teď budeme připravovat hru na motivy knihy spisovatele Viktora Pelevina, která bude zohledňovat všechny naše dosavadní zkušenosti, ale bude třeba úplně bez hudby. Kámen se teď nestane nějakým hudebním divadlem (smích).

David Slížek

Komentáře ke článku