4. – 12. srpna 2017

Novinky

Nikdo o tom nechce mluvit

Rozhovor s vedoucím divadelního studia D3 Petrem Johanovským.

Co je to za předlohu? Jak jste se s ní potkali?
Text napsal Tomáš Vůjtek a ještě jej nestačil ani odpremiérovat. Zdvořile nám to zapůjčil na scénické čtení. Nám se ten text líbil už z toho důvodu, že žádný text podobného ražení není. Zabývat se odsunem bylo, je a ještě dlouho bude tabu.

Četl jsem, že jde o tragikomedii...
Je to tragikomedie. Hodně tragická tragikomedie. Myslím, že prvky černého humoru tam jsou. Divák si najde ten svůj veselý kousek. Pro nás jde o scénické čtení, někde se uvádí inscenované čtení. Bylo kolem toho spousta rozruchu, jak ten tvar vlastně pojmenovat. Dostali jsme vynadáno, že používáme texty, když to vlastně umíme. Ani neuvažujeme o tom, že bychom to dělali jako klasickou divadelní hru, nevím jak by to šlo.

Co forma scénického čtení inscenaci dává a co bere?
Nesporná výhoda je, že se nemusíme učit text. Spousta lidí byla překvapená, že to čteme. My za sebou máme už čtvrté scénické čtení. A jen tak s nimi neskončíme. Pomáhá to začínajícím hercům, že si trochu ohmatají prostředí a atmosféru.

Máte i představení, která nejsou scénickým čtením?
V současné době ne, protože jsme odderniérovali všechno, co se dalo. Měli jsme nějaké odchody, porody... Chystali jsme se udělat Bratry Karamazovy, ale nakonec z toho sešlo, protože je dělá jiný soubor a má těsně před premiérou. A máme teda hotovou pohádku.

Má váš soubor nějaký klíč k výběru témat?
Ne. Ale máme dvě skvělé členky, Petru Kohoutovou jako dramaturga a Annu Ratajskou jako režiséra. Jsou neskutečně sečtělé a vybírají nám témata z jiného ranku, než ostatní soubory. Zřídkakdy děláme "řachandy", kdy se divák směje od začátku do konce. Vždycky se zabýváme nějakým tématem. Buď ze současnosti, nebo dávné minulosti. Zabývání se historií je specifické, pro- tože vyžaduje historiografické postupy. 

Zjišťovali jste si konkrétně ohledně odsunu něco na víc? Šli jste do pramenů?
Myslím, že hodně zajímavé je, že písně, které tam j sou, tenkrát nazpíval Anton Günter. Proto jsou v tak mizerné kvalitě. Jde o jeho původní nahrávky. Evokují pohraničí, syrovost. Máme je ještě přezpívané jedním pánem z Ostrova nad Ohří, kterému je asi 80 let a přezpíval je do češtiny. Takže poslední píseň, kt erá je v inscenaci, je od něj.

Téma odsunu určitě ve vašem Karlovarském kraji nějak v současné době rezonuje. Jaká atmosféra u vás ohledně toho panuje?
Atmosféra ohledně odsunu v našem kraji je taková, že se o něm nemluví. Zkoušeli jsme vyzpovídat pamětníky, ale všichni mlčí. Nikdo o tom nechce mluvit.

Setkali jste se s odmítavými reakcemi na představení?
Samozřejmě. Od lidí, kteří se přišli podívat na své známé, nám bylo řečeno, že na něco takového už určitě podruhé nepůjdou.

Setkáváte se naopak s lidmi, kteří jsou zasaženi a zažívají určitou katarzi?
Ano, taky. Nejvíc na přehlídkách. Asi to bude tím, že jsou tam lidí sečtělí, hodně toho znají a dokážou si udělat celko vý obraz o tom, co bylo špatné a co v pořádku. Protože i na odsunu byly některé věci v pořádku. Vždycky je tam ano a ne. Setkali jsme se i se staršími lidmi, kteří nám děkovali, že jsme toto téma otevřeli.

Téma českého nacionalismu se znova otevírá. Jak vy sám přistupujete k vlastenectví?
Já sám jsem vlastenec, ale nejsem takový ten ortodoxní typ. To znamená, že nepůjdu nikam nikoho zabíjet. Nebudu taky chodit po ulicích a řvát, že je tady nechci. Asi to držím víc v sobě, protože jsem se zatím nesetkal osobně s ničím negativním stran přistěhovalectví, nebo terorismu. Osobně bych byl nerad, kdyby se to dostalo do stavu, kde to nejde zvrátit. Ale jsem spíš proti přistěhovalectví toho rázu, jaké probíhá. Jinak mi samozřejmě nevadí Vietnamci, jsou pracovití, úžasní. Jsou mezi nimi také špatní, ale je jich málo. Kdyby Češi pracovali tak jako Vietnamci, byli bychom asi jinde.

Jan Mrázek, Vít Malota

Komentáře ke článku