4. – 12. srpna 2017

Novinky

Jak se staví sen

Sen noci svatojánské v německém podání

Letos slavíme velké shakespearovské výročí, a ačkoli je to možná náhoda, i 86. Jiráskův Hronov dá svým návštěvníkům příležitost zhlédnout hned dvě bardovy komedie. První z nich, oblíbený Sen noci svatojánské, přijel z Německa v podání souboru mladých lidí (většinou kolem dvaceti let), kteří právě úspěšně završili roční divadelní kurz.

V našem kontextu bychom tedy asi nejspíše mohli říct, že jde o absolventy divadelní VOŠ. Nevím samozřejmě, jaké jsou jejich předchozí zkušenosti, a nemohu tedy dost dobře srovnat kvalitu školení, kterým prošli, s jeho domácími ekvivalenty, takže se dá jen konstatovat, že jde o sympatickou a nadanou skupinu, která zvládla práci s různým typem verše, jehož Shakespeare (i překladatel, který nám bohužel zůstal utajen, což je velká chyba!) v této hře užívá, na nečekaně dobré úrovni.

Text zněl v jejich podání hladce a nenuceně a myslím, že i ti, kdo nerozumí němčině, mohli, řečeno s profesorem Hilským, vychutnat „hudbu slov“. I pohybovou stylizaci zvládali většinou velmi přesně a někteří s nepochybným pohybovým nadáním. Ačkoli jim přesný řád pohybu určitě pomáhal držet rytmus, nešlo přehlédnout, že až příliš často pohyb pouze ilustruje slovo a občas herce spíše brzdí v tempu.

Celá skupina však přinesla na jeviště dobrou energii, disciplínu, která však nepřebila radost ze hry a slušnou schopnost souhry. Z hereckých výkonů bych asi nejspíše vyzdvihla představitelku Puka a představitele Klubka.

Před představením nám bylo sděleno, že bohužel bylo nutné narychlo nazkoušet tři záskoky, jedním z nich byl i Demetrius. I tento herec však zvládl nelehký úkol tak, že nebýt o tom informována, určitě bych to nepoznala. Inscenace měla však i své problematičtější stránky. Je otázka, zda zvolený stylový klíč, který nám předkládá Shakespeara zbaveného jakéhokoli temnějšího tónu, nepůsobí v podání herců, kteří jsou již opravdu v kategorii „dospělí“, přeci jen poněkud příliš infantilně.

Shakespeare svou hru skládá z různých dějových linií a každá z nich má svou specifickou poetiku i jazyk. Jeho hra je samozřejmě otevřena mnoha různým interpretacím, ale nemělo by se asi stát, že nakonec všechny ty linie působí vlastně stejně. Jakmile totiž přestane hra fungovat ve své mnohovrstevnatosti, stává se vlastně poněkud nudnou.

Jsou-li všechny postavy do jedné roztomilé, zábavné a trochu naivní, je to trochu podpásovka hlavně pro řemeslníky, kteří jsou v Shakespearově Snu právě tou dějovou linkou, která má tvořit ono pomyslné sociální a stylové dno, od kterého se ostatní odrážejí.

Škoda tedy, že se inscenace dopředu rozhodla rezignovat na komplexnější výklad předlohy a svůj sen svatojánské noci nevystavěla důmyslněji.

Martina Schlegelová

Komentáře ke článku