4. – 12. srpna 2017

Novinky

Krutý je osud recenzentův

Divá Bára pohledem Jana Císaře.

Těžko, přetěžko se mně píše o tomhle boleradickém představení. Především proto, že čím jsem starší, tím menší mám radost, když musím napsat, že se inscenace nepovedla.

A za druhé proto, že si velice vážím boleradického souboru jako vrcholného představitele té linie českého amatérského divadla, která tkví svými kořeny v jistotě, že divadlo a život jedno jsou. Dokázali to svým nezapomenutelným hronovským představením Roku na vsi, kdy je celé hlediště ve stoje ocenilo.

Jak rád bych stejně nadšeně psal i o té jejich Divé Báře, ale bohužel to nejde. Poznávám zajisté v této inscenaci ruku paní režisérky Aleny Chalupové, která má ráda uspořádaný pořádek, ale tentokrát je této vlastnosti příliš, neboť Divá Bára je o divokosti, odlišnosti, nekonvenčnosti a budete-li chtít až o individuální vzpouře nepřizpůsobivých individualit, jež se vším – někdy až bizarně – vymykají šedému průměru.

A tohle všechno té boleradické inscenaci chybí, v nejlepším případě je to idylický obrázek o tom, jak jedna poněkud nevázaně jednající pěkná dívka pomohla své neméně pěkné přítelkyni od nechtěného ženicha. A sama si našla toho správného. Na předlohu Boženy Němcové je to málo, zatraceně málo; je to tak cudné a skromné divadlo, že člověk až málem nechápe, proč se to všechno děje a o čem to vůbec je.

Přispívá k tomu jistě i to, že divadelní adaptace, kterou vytvořil Milan Uhde, je syntetickým divadlem, které „mluví, zpívá a tančí“, jak nazval muzikál i operetu ve své knize Ivo Osolsobě, zatímco v případě boleradické inscenace jde o několik písní, které místo rozvíjení situací a jednání postav jako by patřily do jakéhosi folklórního pásma.

V mládí bych napsal, že je to divadlo bez barvy, vůně a zápachu. Ale ve svém pokročilém věku si mohu jen postěžovat, jak těžký je osud recenzentův, jenž musí – ač k smrti nerad – sdělovat tato nepříjemná fakta.

SLOUPEK NA OKRAJ DNE

Za ta léta co jezdím na různé divadelní festivaly – a protože těch let není málo, tak není málo ani festivalů – jsem pochopil, že každý festival si formuje, utváří svůj kontext. A že se můžete snažit jak chcete posuzovat sebevíce každou inscenaci samu o sobě, stejně na konec definitivní názor na ni ovlivní právě tento kontext. Píšu tento sloupek jako jakýsi doplněk k recenzi o Divé Báře.

Viděl jsem tuto inscenaci v Rakovníku, kam už nějaký rok jezdím jako na jednu ze svých nejoblíbenějších amatérských přehlídek. Což píšu proto, abych nebyl podezírán, že snad v tomto sloupku obhajuji sebe jako porotce, který poslal tuto inscenaci na JH, kde ji jako recenzent zkritizoval. Chci jen upozornit na to, že v kontextu rakovnické přehlídky divadla dospělých pro děti vstoupila do úplně jiných – řekněme pro zjednodušení – divadelních souvislostí.

Zajisté, že nebyla bez problémů, ale vedle jiných inscenací byla jistým zřetelně cílevědomě – a chcete-li režijně – záměrně budovaným tvarem, jenž měl svou poetiku a svůj styl. Pravda, byl dost blízko jakémusi pásmu písniček a lehce naznačených situací, ale v jeho jednoduchosti byl jistý půvab. Nebo přinejmenším jakási vůně prostoty, jíž náš dnešek odvykl. Nebylo to mnoho, ale v kontextu rakovnické přehlídky to bylo dost na to, aby ta inscenace byla poslána na JH.

A tady se dostala samozřejmě do úplně jiného kontextu. Dokonce se dá říci, že to, co bylo v Rakovníku její předností, stalo se na Hronově její slabinou. Dokonce se díky tomu vynořila otázka, jakým způsobem byl text Němcové interpretován, zda tak, aby byl v této podobě předkládán mládeži školou povinné. V tomto okamžiku už opravdu vystupuji jako porotce, který párkrát zažil nepříjemné chvíle, když inscenace na jedné přehlídce oceněná, na druhé vzápětí propadla, protože vstoupila do zcela jiného přehlídko-festivalového kontextu.

Nejde o změkčování kritérii, ale o vědomí souvislostí. Dovolte mně opakovat to, co jsem kdysi napsal v knížce, jež se jmenuje Práce porotce amatérského divadla: být porotcem amatérského divadla neznamená být divadelním kritikem. Což značí mimo jiné i vědomí o specifice kontextů přehlídek.

Jan Císař

Komentáře ke článku