4. – 12. srpna 2017

Novinky

Rozhovor s režisérem Vlado Benkem

Divačka třikrát zakřičela: "Hanba Rusku!"

Jakým způsobem jste si vybrali hru, kterou dnes hronovští diváci viděli?
Pracuji na textech, které mě chytí za srdce. Které mě doslova nadchnou. Vlastně celý můj život je určitá náhoda a krásnou náhodou je i příběh hry Zápisky důstojníka rudé armády. Jeden přítel v Popradě se mě tehdy ptal, na čem dělám. Vysvětlil jsem mu, že mě právě nic nenapadá, nic mně nepřišlo do cesty. A on mi začal vyprávět o jednom monodramatu, které viděl v Polsku. A řekl mi ze hry jednu jedinou větu: „Teď nám patří čtvrtina světa, za měsíc polovina a za deset let celý svět.“ Řekl jsem mu, že právě to je to, co chci hrát, to je to téma. Věděl jsem hned, že se bude jednat o komedii s tragickým závěrem. Tragikomedie miluji, obsahuje oba dva náboje.

Jak jste začali zkoušet?
Pustil jsem se do toho poměrně rychle. Texty mi přišly mailem, za dvě hodiny jsem text držel v ruce, sehnal jsem si jednu velmi dobrou kamarádku překladatelku Ingrid Majeríkovou. Už přeložila z polštiny do slovenštiny řadu děl. Pak jsem text samozřejmě zdramatizoval a hned jsem věděl, kdo ve hře bude účinkovat. Věděl jsem, že hlavní postavu bude hrát Miško Novák. Je to opravdu výtečný herec. Po Ufoníkovi v Zelňačce a Ondrášovi v Neprebudeném je to jeho třetí úžasná hlavní role.

Hry, které inscenujete, zpravidla nepatří do dramat urgického mainstreemu...
Lákají mě neznámé věci. Dělá mi potom obrovskou radost, když za mnou přicházejí dramaturgové z profesionálních divadel a ptají se, odkud hru mám. „Je to možné? Já to v životě nev iděl, nikdy neslyšel,“ říkají a mně je jasné, že to nikde vidět nemohli. Kniha totiž byla vydaná v roce 1957 v Londýně a z pochopi telných důvodů nebyla přeložena ani do češtiny ani do slovenštiny.

Nesetkáváte se s negativními reakcemi diváků na tut o hru?
Jsem jednoznačným zastáncem toho, že fakta, která p řinášíme, by měly slyšet tisíce lidí. Především mladých, prot ože právě ti mají velký problém se zorientovat v této části historie. Nezajímá je to, protože se narodili do zcela jiných časů. Ale i pře sto máme s mladými diváky velmi dobré zkušenosti. Přicházejí za námi a ptají se na detaily. Žádají, abychom jim dovysvětlili řadu věcí především z oblasti, kde se příběh odehrává. S negativními reakcemi se bohudíky nesetkáváme. Dne s jsme hrá- li zhruba třicátou reprízu a nezaznamenali jsme ani jednou, že by se někdo pohoršoval. Právě naopak. Dokonce se nám s talo, že v Levoči v lóži vstala divačka a třikrát zakřičela: „Hanb a Rusku!“ Měli jsme husí kůži, když jsme cítili, jak jí to jde z duše, jak ji příběh chytil.

Hrajete pouze na Slovensku a v Česku?
Na přelomu června a července jsme hráli na mezináro dním divadelním festivalu v Německu v Paderbornu. Vybral s i nás tam dlouholetý přítel Franz-Josef Witting. Myslím, že jezdí i na každý Jiráskův Hronov. Přišel za námi a řekl, že chce naší hru na svůj festival. Ptali jsme se jej na jazykovou bariéru a on nám řekl, že při našem představení jazyková bariéra neexistuje. Co s i víc může člověk přát.

Přijde mi, že současné amatérské divadlo začíná mít podobný význam jako v dobách před sametovou revolucí. Je to vidět i na známé reakci bánskobystrického hejtmana Kotleb y na představení brezenského souboru.
Z příkladu, který uvádíte, jsme byli velmi smutní. S kolegy z Brezna se velmi dobře známe, jezdíme na jejich přehlídky, potkáváme se na nejrůznějších akcích. Vysvětlovali nám, že by li překvapení a šokovaní z toho, že do zákulisí přišla Kotlebova pravá ruka a přikázala jim představení ukončit. Po nějaké době si říkali, že měli pokračovat, že přece není možné, aby jim rozkazoval župan z Bánské Bystrice. Na druhou stranu jim udělal opravdu velkou službu. Dostal je na piedestal. Začali jezdit se svým předsta vením všude, kde se dalo, hráli i ve Slovenském národním divadle. O jejich zkušenosti vědělo celé Slovensko. Pochopitelně tím narostl i v ýznam amatérského divadla.

S podobně kontroverzními tématy profesionálové příl iš nepřicházejí...
Nedokážu odpovědět na to, proč se tak děje. Zda se lidé bojí o práci. Podle mě by mohli být odvážnější. Je třeba hledat a neopakovat do nekonečna tituly, které se stále dokola hrají po slední čtyřicet či šedesát roků.

Jan Švácha

Komentáře ke článku