4. – 12. srpna 2017

Novinky

Jiráska nepopíráme, my ho vyzdvihujeme

Rozhovor s představitelkou Vojnarky Lucií Peterkovou.

O čem pro tebe Vojnarka je?
O vztazích mezi mužem a ženou, o rodinných vztazích, o povahách. A o tom, že někdy osud zkrátka nevyjde tak, jak bychom chtěli. I když všechno vypadá, že by mohlo. Platí to dneska, a vždycky to platilo.

Takže myslíš, že problémy Jiráskovy doby se dají přenést i do té naší?
Myslím, že se mění akorát místo, kde lidi žijí, nebo způsob jakým žijí, ale povahy se nemění.

Je nějaká výhoda, kterou by Jirásek měl oproti modernějším autorům? Něco, co by měl oproti nim "navíc"?
Nevím obecně, ale vím, co dává navíc nám. Dokážeme se vrátit ke kořenům. Dokážeme tady doma mistra nějakým způsobem vytáhnout. A navíc se to sluší. Je v tom určitý patriotismus. Nechci, aby to znělo pateticky, ale je tam také vlastenectví, v tom domáckém slova smyslu. Že se za něj nestydíme. A i když třeba máme pocit, že by to možná šlo dělat svižněji, nějak jinak, stejně to tam pořád je. Snažili jsme se příběh vyprávět srozumitelně, nemuseli jsme si nic vymýšlet, nemuseli jsme nic přidávat, a ono to přesto samo o sobě funguje. A další věc je zajímavá. Ptejte se v průběhu Hronova, kdo co četl od Jiráska. Nemyslím divadelní představení, ani filmy. A dozvíte se, že to byla Lucerna, možná Vojnarka, možná Gero. Když jsme před sedmi lety vytáhli Emigranta, tak si všichni ťukali na hlavu. A potom k nám zase chodili s tím, že to je okamžitě možno hrát na profesionální scéně, viz slova pana profesora Laurina, který dokonce v té době měl na inscenování Emigranta zálusk, protože si to představení oživil a zjistil, že se dá inscenovat, že má sdělení. My Jiráska nepopíráme, my ho vyzdvihujeme.

Co tě na tvé roli nejvíc dostalo?
Zahrát mámu. Protože sama máma nejsem. Zahrát ženskou, která se podvolila, rodině, rodičům a vůli někoho jiného, a přesto to tak bere. Najít bohabojnost na jevišti. Ukázat, že lidi před sto lety nebyli frigidní. Že žili, propadali karbanu, chlastu (a kdyby měli drogy, propadali by i jim). Že byli poživační, citliví, romantičtí. Že měli rádi zábavu. Ale nejtěžší bylo poprat se s rolí té mámy, které jde samozřejmě o štěstí nejen její, ale hlavně jejího dítěte.

Takže bys mohla říct, že šlo o tvou zatím nejnáročnější roli?
Pro mě je každá role strašně složitá. Požadavky pana režiséra jsou každý rok jiné, pořád se posouvají. Od rolí chlapců jsem se přes role mladých dívek dostala do role kněžny v Lucerně. Pak zase jsem měla být neveselá a ne nad věcí, takže byl vybrán Obchodník s deštěm. Mám to tak, že mi role vybírá režisér. No - která herečka to má. /úsměv/

Myslíš, že se liší dopad Vojnarky na diváka konce 19. století a na toho nynějšího?
Nevím, protože jsem to nikdy neviděla v době Jiráska. Nevím, jak to inscenovali. Říkám si, že asi neměli taková světla, jako máme my. Asi byli patetičtější, hrálo se jinak, na gesta. Viděla jsem i filmové zpracování Vojnarky, a přestože byl film obsazený skvostně, říkala jsem si: "Takhle ne!" Styl herectví byl úplně jiný. A jestli byl jiný dopad? Divila bych se. Lidé byli bohabojnější. Ale já vlastně nevím, jak to na lidi působí dnes. Nevím, jestli se tomu smějí... Ale na mě to působí. Jenže já jsem na druhé straně.

V závěrečné vypjaté scéně vám selhala zbraň. Stalo se to poprvé? Ano.
Traduje se, že v osmdesátých letech se Vojnarka hrála v Červeném Kostelci a jeden přítel říkal, že mu to tenkrát nevystřelilo. Když jsme se ho zeptali, co tedy udělal, řekl, že se utlouk. Stalo se nám to. Berte to jako inovaci. Alespoň nehrajeme pořád stejně. /smích/

Vít Malota

Komentáře ke článku