4. – 12. srpna 2017

Novinky

Show Must Go On…

Vypravěčem příběhu není nikdo jiný, než představitelka samotné Edith Piaf.

V mnoha směrech pozoruhodný, ale také velmi rozporuplný (umělecký i neumělecký) život význačné francouzské šansoniérky Edith Piaf byl a je inspiračním zdrojem mnoha umělců, ty divadelní nevyjímaje. Za všechny jmenujme např. hru maďarské dramatičky Évy Pataki Edith a Marlene, kterou uváděla a uvádí řada českých profesionálních scén. Životní pouť „vrabčáka z předměstí“ je také námětem autorské inscenace Edith Piaf – Historie lásky autorky Taťány Timoniny (která se zároveň ujala režie), s níž se představil na letošním Jiráskově Hronově ruský soubor Těatr Sekret Togliatti.

Jde v podstatě o jevištní převyprávění (a to doslova) životních peripetií slavné zpěvačky. Vypravěčem není nikdo jiný, než představitelka samotné Edith Piaf, která nám hned na začátku oznámí, že vše, co o ní bylo po smrti napsáno, neodpovídá skutečnosti, a pouze její verze je pravdivá. Sledujeme pak lineárním způsobem fabulovaný příběh umělkyně, která celý život hledá lásku, aby, když ji konečně najde, ji tragicky ztratila. Tento příběh je prokládán řadou písní, tanečních a pohybových čísel (např. velmi zdařilá scénka s Charliem Chaplinem). Ústředním tématem, které podporují všechny inscenační složky, je pak tvůrčí energie, která pomáhá zpěvačce překonat všechny rány osudu a posunout ji zase o kousek výš.

Přestože nemůžeme v případě Těatru Sekret mluvit o dramatickém tvaru v pravém slova smyslu (tento spíše vykazuje prvky revue), je jejich inscenace v mnohém působivá. Je to dáno především velikým nasazením a značnou dávkou energie, kterou herci na jevišti vyzařují. Týká se to zejména Olgy Antipovy, která nám s neobyčejnou vitalitou zprostředkovává osud titulní postavy. Zdárně jí sekundují i oba mužští představitelé, kteří se střídají (stejně jako další čtyři herečky) v několika rolích. Výraznými inscenačními složkami jsou pochopitelně hudba a choreografie. V podání Olgy Antipovy zazní několik známých i méně známých písní Edith Piaf, a to za doprovodu reprodukované hudby. Nutno říci, že hlavní představitelka (stejně jako všichni ostatní) zvládá pěveckou a pohybovou stránku s bravurou a patřičnou lehkostí, což se o činoherní složce stoprocentně říci nedá. Například její reakce na smrt boxera Marcela Cerdana působila ne zcela jevištně přesvědčivě a pohybovala se na hranici patosu. Naopak reakce na smrt malé dcerky, která byla režií řešena znakově, byla rozhodně divadelně účinnější.

Vřelý potlesk hronovského publika na konci představení (psáno z odpolední reprízy) byl, podle mého názoru, především vyjádřením obdivu k již zmíněnému velikému nasazení, se kterým se nám ruští divadelníci představili. Milan Schejbal

Komentáře ke článku