4. – 12. srpna 2017

Novinky

Milej pane, umřel soused, ale lidi žijou!

Na scénu přišli dva. Starší a mladší v lehce folklórním odění. A začali vyprávět o tom, že bude pásmo folkóru. Ale takové trochu jiné. Rozhodně nebude žádné divadlo. Na tom si trvají a jsou při tom nenuceně vtipní. S trochou záměrné nezáměrnosti. A pak už začnou tanečky. Ačkoli tanečky… Zkrátka dohromady tři kousky, které spolu vzájemně ladí a souzní. Nejprve dvoudílné pásmo složené z lidových písniček, říkadel a básniček.

V první části těch tradičně tradičních, které známe od školky a které jsou v naší kultuře dávno zabydlené. Ve druhé pak ironicko-realistické pásmo “lidových” říkadel, hlášek a popěvků z doby let sedmdesátých a zejména osmdesátých (mnohé z nich ale zajisté přetrvávají i dále). K tomu na pozadí projekce dobových i současných, spolehlivě “retro” fotografií - mnohdy s nemálo vytříbeným smyslem pro humor. A přirozeně živá hudba. Prostřední, ba ústřední část (navíc titulní) je parodickým, naruby převráceným pohřebním obřadem okolo skutečné rakve, kde kněz a smuteční hosté nebožtíka rozhodně neželí a rozhodně o něm nemluví jen v dobrém.

Vlastně o něm dobrého slova neztratí, dokonce v závěrečném bujarém veselí přes jeho rakev přeskakují jako chlapci a dívky přes ohýnek kdesi v lukách. Vše v černých, vesnicky laděných oděvech s živou hudbou a velmi dobře připravenými a propracovanými situacemi, dialogy, písněmi, gagy a pointami.

Nakonec pak trocha lechtivého zpěvu o sexuálním bujení a neodolatelné lidské touze po “šoustání”. Přičemž navzdory lechtivosti a snad i zdánlivé vulgaritě, není v oněch písních a tancích nic sprostého ani neslušného. Jak ostatně zaznívá spořádaným hlasem dnes už legendárního moderátora i z dokumentu o souboru promítaného v úvodu poslední části tohoto folklórního triptychu - v souboru jsou samí slušní (mladí) lidé.

Ovšem ještě něco neobyčejného se zde (u)dálo. Mezi jednotlivými částmi dva výstupy mlčenlivého akordeonisty. Jistě, tanečníci/herci se musí převléknout a on vyplňuje čas, aby se publikum nenudilo. Nabízelo by se, že hudebník zazpívá a publikum se možná k jeho výkonu více či méně ochotně přidá. On však pouze hraje. Nezpívá. Diváci v publiku ovšem sborem pějí jím hrané lidové písně, které mnozí z nich zajisté dlouho nezpívali, nicméně je stále nezapomněli a ve svých myslích napříč generacemi uchovali.

Folklór tedy zjevně nezemřel. A je dobré pravidelně připomínat, že za tímto pro někoho snad až sprostým pojmem se nemusí skrývat pouze muzeální vykopávka, ale že lidové kulturní aktivity jsou stále živé, neboť zpívá-li se v jedné písni slavné české kapely, že “sex je náš, dělá dobře mně i tobě”, pak můžeme zkusit zaměnit třípísmenný výraz v něm za slovo “folklór”.

A nakonec bychom se asi neměli divit, že ve vystoupení chrudimského Kohoutka (nebo Kohoutku?) toho divadla nakonec bylo poměrně dost.

Petr Christov

Komentáře ke článku