4. – 12. srpna 2017

Novinky

Celé to vzniklo pro radost

Rozhovor s Františkem Kaskou a Šárkou Chvalovou

Františku, byl jsi vyhodnocen jako největší letošní hronovský rekordman v počtu odehraných představení. Jak se cítíš?
František: Abychom nebyli nespravedliví, myslím, že mě Hanka z Voříšků překonala. Na druhou stranu jsou naše věci přece jen o něco delší, takže v počtu odehraných minut to asi tak bude. A jak se cítím? Byly chvíle, kdy jsem to na sobě poznal, ale myslím, že únava je v tom vedru přirozená, a i na divácích je patrná. Ale musím říct, že teď, před posledním představením se cítím mnohem líp než odpoledne.

Jak inscenace vznikla?
František: S knížkou Daniela Heviera mě seznámil kamarád Vašek Pytlík, který bohužel už mezi námi není. Chtěli jsme ty texty zpracovat společně, ale kvůli tragické nehodě k tomu nedošlo. Takže mi to chvíli leželo v šuplíku, ale věděl jsem, že někdy se do nich chci pustit. Jen jsem hledal člověka, s kterým bych to udělal. Mezitím vznikly písničky, a když je slyšela Šárka, hned k nim udělala druhý hlas. Bylo rozhodnuto. Protože náš soubor Střípek nějak nedával dohromady inscenaci, rozhodli jsme se, že to zkusíme. Jen jsme hledali výtvarnou podobu, protože výtvarná složka je v tomhle představení naprosto rovnocenný partner. Měli jsme štěstí, že jsme se dali dohromady s plzeňskou výtvarnicí Helenkou Šimicovou a pomohl i její muž Honza Dientsbier. Tak jsme se vzájemně inspirovali, až to došlo do tohoto tvaru.

Můžete vysvětlit název souboru – Šafrán?
Šárka: ŠA-FRÁN je Šárka a František, anebo to můžeme brát i tak, že šafránu je občas třeba jako koření. Původně jsme zamýšleli, že bychom se mohli jmenovat FRAŠKA, ale to by se k Hevierovi nehodilo.

Představení jsem viděla už na Chrudimi a kouzlení s černobílými obrázky mě nadchlo natolik, že jsem si ty další loutky vychutnala až teď. Ale prý tam na LCH některé ani nebyly?
Franta: Je to tak, protože na Chrudimi jsme měli první, trochu pudovější verzi loutek. Petr Mlád, který pomáhal při jejich výrobě a je precizní technolog, pak vymyslel vylepšení. Těch louteček jsou kvanta a je třeba je mít přehledně uspořádané, tak nám vymyslel systém drátků, kam si je zavěšujeme. A když se mu zdálo, že je něco malé nebo nevýrazné, tak je trošku naddimenzoval, aby mohly vyniknout i ve větším sále, než to hrajeme obvykle.

Je jasné, že slovní základ představení je v Hevierových textech. Ale zaznamenala jsem různé fórky, které jste si tam přidávali. Proměňuje se to představení?
Šárka: Určitě. Protože my si ho hrajeme pro radost, aby nás to bavilo. A celé to vzniklo pro radost. Myslím, že naše partnerství a náš vztah jsou v tom důležité. N začátku jsme vymýšleli, jak dát z těch textů dohromady příběh, a napadl nás den jednoho kluka. Takže se dá říci, že každé představení je jiné, když se vyloupne nový nápad, tak ho tam přirozeně použijeme. Je to zábava.
Franta: Jsme spolu v improvizačním sdružení a ty věci nás napadají a už si můžeme troufnout je tam vrhnout, protože ten druhý na to slyší a nevyděsí se. Tím si udržujeme pozornost, živost a napětí.

Nevím, jak Šárka, ale vím, že František je učitel. Jaké je to být zase klukem, žákem poškolákem?
František: Myslím, že je to krásné, že ten kluk v člověku zůstává. Některé záležitosti mám nakoukané od našich žáků nebo dětí kamarádů. Jsou to věci odposlechnuté a odkoukané, takže fungují a lidi na ně reagují.
Šárka: Jestli chcete nějakou pikantnost, tak já dělám Františkovi ředitelku.
František: A taky spolu učíme dramatickou výchovu. A musím říct, že Šárka byla dřív moje kamarádka, než ředitelka.

Komentáře ke článku