4. – 12. srpna 2017

Novinky

Funguje všechno tak, jak by mělo?

Pokud otázka, která je na začátku představení nadepsána na flipchartu jako téma nadcházející přednášky, míří k prostředkům, které si soubor Na poslední chvíli zvolil ke „scénování“ poezie, moje odpověď zní: Ano!

Sako jako znak normality, normy. Tedy sice svazující, jasně ohraničené, ale nějaké té jistoty, bezpečí – mozku a ratia. Lidé bez saka jako emocionalita, pudy, základní potřeby člověka – a tedy ne/s/vázanost a opravdovost.

Základní linii inscenace si interpretuji jako věčný boj ratia a emocí. Mozku, který nás „řídí a kontroluje“ a přirozenosti, která prýští… Ale relativita a propojenost obojího je vyjádřena například tím, že mozkem je květák, z něhož vznikne potrava, která nakonec uspokojí jednu z nejzákladnějších potřeb – naplnění.

Poezie i hudba Tomáše Přidala nabídla souboru prostor pro další tvorbu. A tak jsme společně zažívali, jak se přímo před námi rodí obrazy a postupně se na sebe vrší až k vrcholné scéně v opeře. Ocitáme se v prostoru, kde se odehrávají i věčné mezilidské „hry“ – znázorněné dětskými hrami. Například když v boji o místo (židličková) jeden člen skupiny neuspěje, nejprve si ho podá dívka v excelentní interpretaci básně „Mazlíček“ (skákání panáka), později piká a i pyká u pikoly (schovávaná), ostatní se mu schovají a vyloučí jej tak ze společné činnosti – užívání si pod stolem. Tyto hry jsou zábavné, ale ne-bezpečné. Konec inscenace naznačuje cykličnost celého tohoto dění.

Výtvarnými prostředky v rovině her a emocí jsou kromě kostýmů výlučně pomůcky využívané při přednáškách (flipchart, papír, lepenka, barevné nálepky, magnetky, fixy), jejichž pomocí vznikají nosné obrazy. Realitu/ratio zastupuje postava kuchařky, nůž, pánvička, vařič a konečně – květák na mozeček.

Pokud je v poslední době přijatou definicí divadla poezie nalezení jevištního ekvivalentu poezie, viděli jsme včera podle mého názoru jednoho z nejlepších představitelů tohoto žánru.

Renata Vordová

Komentáře ke článku