4. – 12. srpna 2017

Novinky

Šťovík a pečené brambory vařené příliš dlouho

Současný maďarský dramatik Zoltán Egressy není na českých jevištích žádným nováčkem. Jeho hry jsou u nás hojně uváděny – zejména pak dvě z nich – hořká komedie Portugálie a právě Šťovík a pečené brambory (která na profesionálních jevištích sklízela úspěch nejen v pražském Dejvickém divadle, ale také v Českých Budějovicích, Liberci nebo Uherském Hradišti). Odpověď na otázku, proč je tato hra a její autor v našich luzích a hájích tak oblíbený, se přímo nabízí – Maďarsko je nám blízké tím, že spadá do středoevropského regionu, má dosti podobnou historii a z toho vyplývající ironický až drsný humor, ale také jistý pocit zklamání, bezradnosti a hořkosti z posledních 25 let.

Hra sama o sobě se zdánlivě zabývá tématem fotbalu, ale za příběhem třech sudích (Pavel Bárta, Radim Brejcha, Jakub Klíma) odhalujeme, že fotbalové utkání je jen povrchem, pod nímž se skrývají problémy osobnější (ztráta partnerky, neúspěšná kariéra atd.). Právě na kontrastu až groteskních situací s postupným odkrýváním vnitřního smutku a zklamání obyčejných figurek staví autor svou specifickou poetiku, která se v něčem blíží poetice knih B. Hrabala či raných filmů J. Menzla. Egressyho postavy jednají více slovem, než akcí a tím nám odhalují své mindráky a bolesti. A právě zde se skrývá problém nejen inscenace plzeňského Divadla JakoHost, ale textové předlohy samotné. Soubor totiž nezvolil razantnější dramaturgickou úpravu, kterou by tento Šťovík a pečené brambory vařené příliš dlouho text jistě unesl – tím se stává, že během inscenace se opakují motivy postav, které již divák několikrát z jeviště slyšel a stejně tak se postavy samotné cyklí v situacích, jež divák už zná, efektem čehož je jistá rozvolněnost inscenace. Druhým problémem s tím souvisejícím je pak režijně-dramaturgické neakcentování jednotlivých motivů a situací. Tím vzniká pocit, že vše je stejně podstatné a nelze se orientovat ve sdělení a hlavních tématech inscenace. Dokonce si troufám tvrdit, že některé situace a dialogy by byly pro hru naprosto postradatelné (např. řešení motivů na ponožkách, jež nám popisuje charaktery postav, které již dávno známe a mnoho dalších).

Tento dramaturgický problém je pro mě zásadní, ačkoliv všechny ostatní složky představení jsou poučeně a správně použity (jednoduchá scénografie dávající prostor hercům, jednotlivé režijní nápady i technicky velmi dobře vybavení a zkušení herci).

Na závěr si dovolím malé srovnání, jelikož jsem na jaře tohoto roku měl možnost tuto inscenaci shlédnout na západočeské regionální přehlídce v Horažďovicích. Už tam bylo upozorněno na tento dramaturgický problém tohoto textu, ačkoliv je nutno dodat, že díky větší herecké energii a barvitosti všech tří představitelů (např. představitel Mejdla nebyl zdaleka tak jednostrunný jako zde na Hronově) byla tato vada na kráse méně markantní.

Martin Vokoun

Komentáře ke článku