4. – 12. srpna 2017

Novinky

Studentské divadlo

Slušelo by se – jak mne to před dávnými lety učili moji pedagogové a jak jsme to ještě dlouho potom dělali – začít srovnáním epické předlohy Michaela Cunnighama s tím, co z něho učinila Petra Severinová pro potřeby inscenace souboru Červiven.

Jenže tohle už nějaký čas nedělám, zvláště když vím, že ten převod literární předlohy je diktován i jinými cíli než naprosto ryzí snahou zmocnit se divadlem díla, které má svůj původ v literatuře. V tomto případě je to jasné: Červiven je studentské divadlo a hledá se text, jenž by vyhověl jak zájmům a předpokladům mladých herců tak obsazení, které je k dispozici.

A tak se zrodila adaptace amerického románu pro krnovský studentský soubor. Používám pojem adaptace nikoliv dramatizace, jak označuje onen převod epiky do tvaru pro divadlo program. Adaptace – jak o tom znamenitě píše první dáma intertextuality Linda Hutcheonová z Toronta – je totiž záměrnou a neskrývanou proměnou jakékoliv zvolené předlohy pro divadlo jakýmkoliv způsobem tak, aby to odpovídalo potřebám a záměrům divadelního provedení.

Takže tentokrát byl adaptován román pro potřeby studentského divadla. Tím pojmem studentské divadlo v tomto okamžiku myslím už jistý styl, dokonce bych řekl i poetiku a zároveň určité tematické zaměření, které se pohybuje v onom rámci, jež většinou Studentské divadlo vyjevuje postoje mladých lidí a jejich hledání místa ve světě. Což platí i o Propadlém lístku.

Poetika pak spočívá na jednoduchých postupech, jež mohou buď slovně, nebo nonverbálně zřetelně a čitelně sdělit z jeviště jistá fakta a události, z nichž pak vznikne lineárně, to jest přímočaře za sebou jdoucí příběh čtyř postav.

Mluvím-li o jednoduchých postupech, chci tím říci, že Červiven nemá moc toho, čím by vytvářel atak na diváky. Samozřejmě až na hudbu; Dylan, Hendrix, Morrison, Jefferson Airplane mají svou účinnost, jsou dokonce více než jen hudbou. Fungují jako znaky životních postojů, stylů, myšlenek, pocitů.

Vizuální pokusy o znaky a obrazy za touhle hudební sférou zaostávají; někdy jsou dokonce tak jednoduché, že se ocitají na samé hranici primitivnosti. A tak v tomto směru zachraňuje vše herectví. Jako vždy v tomto typu divadla působící především svým zájmem o téma, svou upřímnou otevřeností, která nic nepředstírá a vypovídá přímo a bezprostředně o situacích a postavách.

Prostě tak jak se patří a sluší na studentské divadlo.

Komentáře ke článku