4. – 12. srpna 2017

Novinky

Výpověď o lidské prázdnotě, režimní tuposti a vnitřní odvaze

Jsou středoškolačky. Byly nominovány z Mladé scény. Dobu, o které vypovídaly, samy nezažily. Ba dokonce se v té době ani nenarodily. V předcházejícím dnu tančily v choreografii Škaredý holky v bílých šatečkách a barevných punčoškách… Mnohé z nich se znají od 4 let, kdy spolu začaly tančit. Jako divák jsem je mohl od dětských říkadel, písniček, tanců, přes osobní a osobitý postoj na té jejich cestě provázet, až k jevištnímu tvaru výše zmíněného titulu. Jsem především pedagog. Bytostně by mě zajímalo zmapovat tu cestu, která je přivedla až sem, k této výpovědi.

Scéna je setmělá. V jejím zadním rohu sedí dívka na rudé židli. Hlediště rozsvícené, naplňují, za hřmotných monologů státníků, diváci. Věty, které dnešnímu člověku připadají prázdné a zbytečné, byly ve své době brány smrtelně vážně. Podle nich se řídila celá společnost.

Hlasy utichají. Světlo v hledišti se vytrácí. Obraz jeviště sílí. S prvními tóny monumentální Fišerovy skladby Ave Imperator, morituri te salutant pro mužský sbor, violoncello, čtyři trombóny a bicí z roku 1977 (jak příznačné) se dívka zvedá, otáčí se po diagonále a kráčí s rudou židlí okolo pasu k divákovi. Je to cesta, kde židle plní zástupnou roli režimu, který jí klade na její cestě neustálé překážky, neustálá omezení.

V závěru své cesty po diagonále vpředu usedá, aby se ohlédla zpět. Světlo vrhá na horizont obludný stín, ve kterém se objevuje tančící křehká dívenka… že by se snad ohlížela za svým životem? V ten okamžik poprvé zazní mohutné „Ave imperator“. Dívka se staví na židli a na scénu vstupuje dav. Dav dívek v dvouřadých propínacích šatech, barevným laděním i střihem nápadně připomínající pracovní mundůry, či vojenské „flaušáky“. Odlišují je jen drobné rudé dívčí doplňky, jako symbol dívčí touhy lišit se i v tom uniformovaném světě. Prostor se zahušťuje bezcílnou chůzí dívek s napjatými pažemi vpřed a se zvrácenými dlaněmi - symboly prázdnoty, odevzdanosti. Postupně se vytrácí rudé doplňky a lidská masa pohybem paží a těl v prostoru zmnožuje, násobí svou bezcílnost až na samu hranici únosnosti…

…aby se vzápětí paže zlomily do hrozícího gesta v zastavení stojících postav na horizontu. Pohyb paží je umenšen do obviňujícího gesta detailu ukazováku a v tichosti vyčkává na svůj čas. V popředí tři dívky leží na boku. Jejich zvedání je velmi namáhavé, tíživé, téměř rezignované, ale osobité. Poprvé zažíváme pohyb, který není uniformou davu, a to i za cenu neskonalé námahy a možná i bolesti, ke které je třeba mnoho vnitřní odvahy. Budování vertikály jejich těla stálo mnoho úsilí a jen co se postaví na nohy, smete je svým pohybem dav, jako by chtěl pohltit, potlačit jakýkoliv zrod odlišnosti.

Na scéně se utváří dvě výrazné, atakující skupiny po diagonále, čelně proti sobě. Opět se vrací detail strohého pohybu paže, který vede do prostoru ukazovák s důrazným, obviňujícím gestem. Jasný obraz obvinění pohlcuje dav. Tentokrát tvaruje prostor do pochodového rytmu a to i hudební předloze navzdory. Tím pohyb ještě více umocňuje absurditu počínání, bezmyšlenkovitost, tupost společného pohybu…

Vstupuje dívka s rudou židlí. Židli odkládá a v obraze, který se na okamžik v němém úžasu zastavil, postupně všem dívkám maluje ústa rudě. Ať dívky chtějí, či ne. Zdá se, že až tato krajní situace, kdy se scéna na okamžik zastaví v nevěřícím nádechu, dá plný průchod přirozené touze po osobním (snad vzdoru) a upřednostní jej před davovým. Dvě dívky se rezignovaně zříkají celé situace. Několik jich urputně stírá barvu z úst a paradoxně, čím více se snaží od barvy oprostit, tím více barva zahaluje jejich mladou tvář. Skupina nejblíže divákovi pak nemohoucně natahuje paže, jako symbol prosby za odpuštění…

Závěrečný obraz se postupně vytrácí do tmy, jako zapomenutá vzpomínka.

Choreograficky je dílko vystavěno logicky s jasnou dramaturgickou linkou. Pohybový materiál je volen tak, že umocňuje sdělení interpretek. Námět není zpracováván popisně, ale vytváří velmi silnou, téměř hmatatelnou atmosféru.

Interpretačně je obdivuhodná vyváženost a osobitost. Skupina je technicky i výrazově dobře připravena, má velký cit k prostoru, skupině i svému tělu. Vnímá hudební předlohu - je schopna využít toku hudby i jít proti smyslu hudební skladby a tím posílit pohybové sdělení.

Využití zvukové složky - nesnadná, náročná hudební předloha Luboše Fišera je uchopena s velkým pochopením jejího významu. Diskutabilní pro mě zůstává snad jen úvodní koláž monologů státníků. Domnívám se, že by celý kus nesl své sdělení bez ztráty účinku i bez těchto zbytečných a prázdných slov.

Výtvarné prostředky - kostým i rekvizita (židle) je tvarově i barevně volena tak, že celé sdělení posiluje, stává se plnohodnotným prvkem vizuálního konceptu pohybové kompozice. Světelný design je promyšlenou a neoddělitelnou součástí této výpovědi. Výpovědi o lidské prázdnotě, režimní tuposti, mladistvé touze a vnitřní odvaze.

Komentáře ke článku