4. – 12. srpna 2017

Novinky

Zezačátku jsme mysleli, že baroko rychle vyčerpáme

Rozhovor s režisérem a uměleckým šéfem Geisslers Hofcomoedianten Petrem Haškem.

Několik ročníků jsem vás na Hronově neviděla. Čím to?
V létě máme nabitý program. V tomto období pořádáme festival, takový okruh po zámeckých a klášterních divadlech, letos už je pátý ročník. Každý rok se snažíme zmapovat další z krajů, kde byla tradice zámeckých nebo klášterních divadel v barokním období, protože se na to trošku zapomíná. Většinou nejsou zachované prostory, ale snažíme se hrát třeba před zámkem. Domluvíme se s majiteli objektu, navazujeme nové kontakty, a když se nějaká štace osvědčí, vezmeme ji i příští rok. Takhle si vytváříme síť, takže nám to dost kyne. Prvního máme premiéru na jižní Moravě, přijeli jsme vlastně jen na skok a zase se tam vracíme. V Mikulově kvůli nám taky založili festival barokního divadla, tam vždycky zahajujeme. Je to moc příjemné, máme tam už spoustu známých a svoje publikum, což je moc fajn. Letní sezónu budeme zakončovat v září v Kroměříži v barokních zahradách, kde budeme dělat takovou site-specific věc, druhou část Andreiniho trilogie, jejímž prvním dílem byly právě Dvě komedie v komedii. Bude o Máří Magdaléně a bude to na vodě. Trochu se toho bojím, je to velké plátno a ne tolik peněz a lidí. Uvidíme. Na podzim z toho uděláme interiérovou verzi, trochu to předěláme, změníme. Uděláme z toho inscenaci o utkvělé myšlence autora. Andreini se totiž k tématu Máří Magdaleny vracel čtyřikrát a my máme všechny čtyři texty. V každém období k tématu přistoupil jinak, a to mi právě připadá hrozně zajímavý. Tím se ale budeme zabývat až v interiérové verzi, teď budeme spíš parafrázovat pokání a očištění.

Trilogii nazýváte Opus Andreini. Kdo byl Andreini?
To byla taková zajímavá rodina, hvězdy barokního divadla v Evropě. Cestovali po Evropě a byli i v Čechách. V Čechách není jejich dílo moc zmapované, ale ve světě toho vyšlo hodně. Byli to velcí inovátoři barokního divadla a byli velmi tvůrčí. Jean Batista Andreini, což je asi nejzajímavější postava z rodiny, je autorem Dvou komedií v komedii, což je jeden z prvních dochovaných textů, který se zabývá divadlem na divadle. Hrozně dobře a velmi moderním způsobem s tím pracuje. Je to složitý text, ale moc pěkně udělaný. V našem podání z toho samozřejmě zůstalo jen takové torzo. Byl opravdu velmi inovativní, vycházel z tradiční commedia dell´arte, ale začal hodně pracovat se scénografií, s hudbou, s propracovaností postav. S tímhle přišel ještě před Goldonim. Ze začátku psal světské hry, pak se věnoval i duchovním tématům, především tedy Máří Magdaleně. Měl vztah k Čechám, jednu z her věnoval Harrachovi, českému knížeti. Navíc měl syna, který také psal hry, a ty my také máme. Syn psal jednodušší hry, v tom tradičnějším stylu. Syn měl pak manželku, která zase napsala hrozně krásné básně. Ona to tedy byla i velmi známá herečka, Izabela Andreini. Taková fakt hvězda. Máme tedy její sbírku básní a potom máme korespondenci těchto členů rodiny, kterou si psali mezi sebou. Ve třetím opusu bychom se chtěli zabývat přímo tou korespondencí. S divadlem teď budeme začínat čtrnáctou sezónu. Ze začátku jsme si říkali, že se to baroko vyčerpá, že už nebude kde brát nebo nás to nebude zajímat. Andreinovci jsou náš objev z minulého roku a pro mě jsou jejich texty hrozně inspirativní.

Významné historické osobnosti, o kterých nikdo neslyšel, nalezené texty, slavní členové rodiny, korespondence… Teď mi promiň, ale tohle mi strašně připomíná Cimrmany. Je to všechno vůbec pravda?
(směje se) Je to fakt založené na reálném základě. Musím ale říct, že k textům přistupujeme velmi svobodně, až svévolně. Já moc nevěřím na to, že se to dá rekonstruovat tak, jak to stálo a leželo. To by zajímalo maximálně nějakou hrstku badatelů. My chceme dělat současné divadlo, oslovovat současného diváka. To nás zajímá. Myslíme si ale, že řada témat v baroku je podobná a dnešního diváka může zajímat. Máme to skrze sebe, co najdeme zajímavého, toho se chytneme a stanovíme si to jako téma. A vždycky se něco zajímavého najde. Myslím, že naše poetika je hodně barokní. Lehce moralizujeme, zároveň pracujeme s vizualitou, muzikálností divadla… Tolik se konceptu barokního divadla nevzdalujeme.

Kdysi jsi mi do rozhovoru říkal, že inspiraci a zdroje hledáš přímo v archivech.
Ne konkrétně já, ale mám na to lidi, kteří to dělají.

Herce?
(směje se) Vlastně taky. Kačka Bohadlová, která většinu těch textů překládá, přeložila i Andreiniho, teď překládá dalšího Andreiniho. Což je šílenost, je to hrozně náročné, spousta symbolů, odkazů. Ta je hodně hnacím motorem, ještě spolu se Standou Bohadlem. To jsou naši odborníci na baroko, ti se hrabou v archivech a vědí, kam sáhnout. Teď jsme byli v Neapoli a přivezli jsme si zase nějaký materiál. Já nejsem úplně badatelský typ, ale mám ty rešerše strašně rád. Mám rád, když jsme s látkou obeznámeni, než začneme zkoušet.

Pracujete i s českými regionálními zdroji?
Ano. Ještě jsme nedělali typicky české baroko, které má nějaký vztah ke Kuksu nebo k regionu. Většinou šlo o překlady z němčiny. Ale loni byl objeven druhý hlas houslí k Michnově Loutně české, ten chceme zpracovat, bude se to jmenovat Loutna.cz. Na zprávu o nálezu jsem narazil náhodou a říkal jsem si, že by sto stálo za zmapování.

A jsme zase u Cimrmana. Teď obecněji: Tvoje divadelní kořeny vedou na Katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU. Hledal jsi v baroku tu jinakost, alternativu?
Musím říct, že ne primárně. Když dělám divadlo, dělám ho primárně tak, aby se líbilo mně, jak já ho mám rád. Neuvažuju o něm v těch intencích, jestli je to alternativní nebo činoherní či klasické. Takhle to nemám. Nemám tohle dělení moc rád.

Ta hranice není úplně jasná, právě proto by mě zajímalo, kde ji vidíš ty.
Podle mě je to jen v interpretaci předlohy. My k textu nepřistupujeme jako k cíli, ale jako k prostředku k inscenaci. S textem zacházíme jako s inspiračním zdrojem, nebojíme se v něm cokoli škrtnout, cokoli změnit, jen abychom drželi téma, které chceme, aby z toho vylezlo. Možná v tomhle tkví naše alternativnost, že tolik nectíme autora, ale myšlenku, kterou chceme sdělit.

Tvé inscenace jsou význačné velmi nápadnou a nápaditou scénografií. Děláš si ji sám?
Ne, ne, to bych nezvládl. Máme dokonce dvě scénografky, u téhle inscenace jsme měli i kostýmní výtvarnici. Scéna samozřejmě vzniká v úzkém kontaktu se mnou a s dramaturgyní, řešíme to. Známe se, takže oni vědí, co mám rád. Mám rád scénu hodně jednoduchou, aby se s ní dalo hrát, aby byla akční. Nechci dekorace, chci věci, se kterými se dá zacházet, hrát si s nimi, lézt po nich, převracet je. Scénografie musí být jednou z důležitých součástí inscenace, jednou ze zásadních složek. Já se na divadlo rád dívám. Snažíme se, abychom scénu měli už od začátku zkoušení, protože když na ni dojde až v průběhu, dostatečně se nevyčerpají možnosti, které nabízí. Pak se z ní stane pouhá dekorace, a to mě moc nebaví.

Dříve jste fungovali hlavně v letní sezóně, to se ale změnilo. Jak je tomu nyní?
Velká změna, která nastala v minulé sezóně, je to, že máme vlastní scénu v Praze, ve Vile Štvanice. Spolu s Tygrem v tísni a Divadlem Letí vilu obhospodařujeme a zajišťujeme i stálý program. Prostor je unikátní, je to klasicistní vila z devatenáctého století, velmi působivá, na ostrově. Je to jediná ostrovní scéna v Praze. Máme tedy stálý program a navíc jsme rozšířili působení, místo jedné premiéry budeme mít za sezónu dvě. Kromě letní venkovní ještě jednu pražskou ve vile. Pravidelně hrajeme čtyřikrát, pětkrát do měsíce v Praze, hodně jezdíme, takže se z nás stává ansámbl lidí, kteří se často vidí. Zatím to funguje, tak snad nás nepřepadne ponorka. Pořád ale fungujeme na bázi ochotnického divadla a to se mi líbí. Jsme už téměř výhradně profesionálové, kteří se divadlem živí. Ale Geisslers neživí nikoho z nás. Přesto nám to stojí za to se scházet a věnovat jim svůj volný čas.

Takže tvoji herci hrají a vydělávají jinde?
Jsou různě v angažmá nebo na volné noze, Geisslers dělají ve volném čase. Co jsme se snažili zprofesionalizovat a už to snad konečně funguje, je zejména produkční složka našeho divadla, která to má strašně těžké. Zejména dát dohromady časy, naplánovat zkoušení. Teď se to docela daří. Navíc, ne nějak zběsile, ale pořád omlazujeme soubor. Staří Geissleři teď všichni rodí, mají rodiny, je teď mnohem těžší najít volný čas. Tak tam vždycky naženu mlaďáky, kteří tyhle závazky nemají a jsou tím správným motorem. Geissleři - rodičové se k nám pak chodí občerstvovat. Hezky se to propojuje, nevznikají dvě oddělené tvůrčí skupiny, ale jde to pěkně ruku v ruce. A to je fajn.

Komentáře ke článku