4. – 12. srpna 2017

Novinky

Divadelní etiketa

Stala se pojmem, zejména mezi některými, téměř vysmívaným. Doba, kdy pánové dorazili v nedělním obleku a dámy ve večerních šatech, kdy divadlo působilo coby vysoká společenská událost určující prestiž jednotlivce, kdy se do divadla chodilo mnohdy jen potkávat a reprezentovat, místo toho, aby se „šlo na divadlo“, jsou ty tam. Jsou? Může se tak jevit z našeho pohledu „přehlídkových živlů“, jejichž postoj vůči celému tomu dress codu je vcelku volný.

Jak si ale všímám ve svém bydlišti, návštěva divadelního představení v Kulturním domě ve Strakonicích je mnohými důležitou událostí, které se účastní elity jihočeského maloměsta. A určité záblesky tohoto „staromilství“ v nejlepším slova smyslu místy probleskují i zde, na Hronově. Především díky starší generaci, která si stále ještě zachovává zafixovaná pravidla oblékání a chování svého mládí. Pan prof. Císař také tuto problematiku zmínil ve svém prvním letošním Fosilním sloupku, kde si stýskal po zaniklé skupince nejstarších pamětníků JH, pro kterou byl všechen čas strávený zde posvátným a kterážto byla nositelem ochotnické etiky.

A proti tomuto světu stojíme my, mladí (v rámci možností, šéfredaktor odpustí). Sandály, kraťasy, tričko (ano, to si vzít do divadla musíte, bez něj to nejde). Jiráskův Hronov i přesto všechno zůstává pro nás společenskou událostí, jen na ni pohlížíme jinak. Není problém jít jen v tričku. Není Divadelní etiketa problém propašovat flašku vína, protože žízeň je veliká a život mi utíká. Není problém na představení usnout, o to více sil zbude na erudované rozvory v Tritonu.

Ale přehlídka a návštěva divadla je přeci jen něco trošku jiného. Tedy alespoň tak soudím po přečtení článku o divadelní etiketě u Městských divadel pražských. Pro ilustraci uvádím dva body:

„Do divadla přicházíme vždy včas, abychom si v klidu mohli odložit v šatně a usadit se na svá místa. Jestliže se opozdíme, požádáme uvaděčku, aby nás usadila tam, kde budeme nejméně rušit svým příchodem. Slušnost je počkat do přestávky.“

„Nebojíme se ovšem při představení zasmát, a to i hlasitě. Právě kontakt mezi jevištěm a hledištěm tvoří to, co je na divadle neopakovatelné, a proto jsou naše spontánní projevy nejen přípustné, ale dokonce herci očekávané. Výkřiků a hlasitých projevů se ovšem v divadle zdržíme.“

Komentáře ke článku