4. – 12. srpna 2017

Novinky

Jen se tak trochu zabí

Když jsme nedávno se studenty na jedné francouzské univerzitě diskutovali v rámci seminářů o současném českém divadle, mnozí z nich si povšimli půvabného faktu, který mnohým z nás může zůstat skryt. Se zájmem a překvapením se po několika dnech výuky rozhovořili o tom, jak je náš divadelní a dramatický svět hojně prostoupen humorem a (zároveň) tématikou smrti. Jedním v druhém a druhým s prvním. Jejich postřehům přitom nelze než dát za pravdu a není marné podívat se na naše divadelní dění trochu jinýma očima.

A lhostejno jedná-li se o drama mladé autorky slovenské. I v něm totiž může být smrt ruku v ruce s humorem přítomna v mnoha různých podobách - od polovičatého potratu až k sebevraždě. Pět let stará hra Zuzy Ferencové navíc představuje žánr, kterého se v našich končinách příliš nedostává (a pro který mají zmínění Francouzi půvabné označení “théâtre jeune public”, tedy divadlo pro mladé publikum). Dramatika a divadlo pro mládež, tedy pro teenagerské, dospívající publikum, je přitom oblastí náročnou nejen z pohledu autorského.

Problém (Vyskočit z kůže) přináší pohled do náctiletého holčičího světa, v němž nejhorším číslem, jaké si kdo vůbec může představit, je “osmdesát čtyři”, a kde otázka “Co bys dělala, kdybys byla v tom?” není jen anketní otázkou do školního časopisu. Jen se tak trochu zabít Není zjevně náhodou, že si právě tuto hru v posledních měsících našlo několik mladých tuzemských amatérských souborů.

Téma silné a lákavé, forma promyšlená a poutavá. Hra je to ovšem nesnadná, umně mísí stylizované, poetické pasáže s obyčejnými dialogy, jakoby odposlouchanými ze života. A není těžké se při jejím čtení ztratit a nechat zavést.

A dlužno dodat, že ani pražští OLDstars se některým jejím úskalím (zejména při dramaturgické práci s textem) nevyhnuli, byť je jejich scénická verze více než (velmi) dobrým scénickým tvarem, který poutá pozornost hereckými výkony (zejména hlavní představitelky a jediné mužské role), podmanivou, dobře volenou hudební dramaturgií i odvahou poprat se s náročnými, a svým způsobem vlastně nejvyššími a největšími, životními tématy.

Nemálo otázek, které po zhlédnutí inscenace zůstávají, není přitom v tomto případě vůbec na škodu: jak hrát role patnácti-šestnáctiletých postav, když vám už je byť jen o pár let víc? S kým to ta holka vlastně měla? Jak je možné, že inscenace dokázala zafungovat a zapůsobit na diváky i na obrovském, otevřeném jevišti, ačkoli byla původně koncipována do komorního prostoru, v němž diváci měli herce takřka na dosah? Jak se cítí “problém”, když zmizí? A co to, sakra, znamená “glm”?

Komentáře ke článku