4. – 12. srpna 2017

Novinky

O síle herectví

Nemyslel jsem si, že ještě někdy uvidím hrát někoho nějaký text od Mirko Stiebera, jednoho z autorů bez barvy, bez chuti a bez zápachu doby předlistopadové. A najednou hned na začátku 85. Jiráskova Hronova šok: jakýsi pro mne neznámý soubor otevírá pro mne tuto vrcholnou přehlídku jeho textem.

Dost mne to vyděsilo; bál jsem se, co z toho může být, jak se tato inscenace vyvine. A pak přišlo další překvapení, skoro šok. Ten pro mne neznámý soubor pochází z neznámé vsi – později mně řekl Milan Schejbal, že jsou od Volyně a že dokonce na tu přehlídku přišli pěšky. Jestli je to vymyšlené, pak je to znamenitě vymyšlené, neboť jakási prostota a upřímnost zdobí herectví tohoto představení na místě prvém. Najít v textu nějaký záblesk něčeho zajímavého, nápaditého, provokujícího, inspirujícího, prostě něco, o co by se inscenace mohla alespoň trochu opřít, je nad lidské síly.

Je to příběh z té nejhorší sorty bakalářských příběhů, Američané mají takový termín „kuchyňský realismus“, což zna- mená popisnost zachycující drobné životní příběhy bez jakéhokoliv – byť nepatrného O síle herectví – vzmachu. Leč Eliška Houzimová a Jaroslav Lukeš právě z této „nekvality“ textu udělali přednost. Hrají jeho situace – jsou-li to vůbec situace – s naprostou samozřejmostí každodenních trampot a všedního jednání – a navíc se smyslem pro vtip, pointu, humor, jenž je především slovní.

Leč je-li třeba, nebojí se ani fyzické pohybové nadsázky. Je to všechno uvěřitelné, věrohodné a přitom díky té už zmíněné prostotě divadelně půvabné. Síla herectví tu slabý text doslova válcuje. Živé reakce diváků i spontánní a vřelý potlesk na závěr jenom potvrdily tuto nespornou přednost tohoto představení.

A tak jsem si kladl otázku, zda na konec volba tohoto textu nenabídla daleko větší šanci pro solidní, slušnou zábavu než mnohé důmyslně a až rafinovaně vystavěné komedie většinou zahraniční provenience, které ovšem vyžadují dokonalou znalost scénické technologie, jak se s takovou textovou předlohou vyrovnat. Takže nevím, jestli na konec není lepší volit tak, jak volili v Malenicích: dost bídnou předlohu, ale otevírající prostor příjemnému divadlu

Komentáře ke článku