4. – 12. srpna 2017

Novinky

Každý bez výjimky má rád příběhy

Richard Finch je světoobčan, jak sám říká. Nedokáže říci, kam patří nejvíc. Ale jeho způsob komunikace je podmanivý, ne nadarmo vede na Jiráskově Hronově workshop storytellingu. Své neuvěřitelné příběhy tahá ze všech kapes.

Narodil jsem se na Trinidadu, jako syn bílé matky a tmavého otce. Byl jsem tedy takový vyděděnec, který nepatřil ani tam ani tam, a tak mě otec poslal do světa, abych se sám o sebe postaral. A já měl to štěstí, že mě adoptovala hodná anglická rodina, s níž jsem potom žil v Británii. Chodil jsem tu do školy, a později i na univerzitu. Byl jsem jeden z prvních, kdo studoval na univerzitě v 60.letech minulého století dramatickou výchovu, tedy obor, který propojuje výchovný a vzdělávací proces s divadlem.

Na počátku tedy chtěl být spíše pedagogem, nebo divadelníkem?
Já sám považuji za velmi důležité starat se o děti, které vyrůstají na okraji společnosti, a těch je stále dost. Je samozřejmě náročné takové děti zaujmout, ale zase vám to tisíckrát vrátí. Takže jsem po studiu hned začala učit nejen v okrajových částech Londýna, ale také na venkově. A postupně jsem se dostal dále do světa. Vedl jsem nejen krátkodobé dílny, ale i dlouhodobější proces přípravy učitelů, kteří měli na starosti výchovu jak malých dětí, tak dospělých.

Kde všude jste byl?
Jezdím stále prakticky po celém světě. Strávil jsem nějakou dobu v Kanadě, ale také v různých částech Evropy. V mé práci šlo vždycky více o výchovný proces. Ale Každý bez výjimky má rád příběhy jeho spojení s divadelními prvky je vždycky jak pro vyučujícího, tak pro žáky zábavnější. A před nějakým časem jsem se doslova zamiloval do Afriky. Pracoval jsem v několika zemích rovníkové Afriky, v Botswaně, Ghaně, a dalších. Když moje mise vypršela, vrátil jsem se do Londýna. Ale touha byla tak silná, že jsem ukončil všechny závazky, prodal dům a rozhodl se znovu žít v Africe. Zakotvil jsem nakonec v Jihoafrické republice, kde nyní žiju a pracuju, a odtud pravidelně vyjíždím. Někdy v 90. letech jsem se po dlouhatánské době setkal se svým otcem, protože čím je člověk starší, tím je důležitější, aby hledal a nalézal své kořeny. A skládal si svůj příběh. V Hronově jste proto, abyste učil seminaristy vyprávět příběhy. Vyprávění příběhů je základ všeho. Každý, bez výjimky, má rád příběhy. A každý má příběh, který může vyprávět ostatním. Neexistuje nikdo, kdo by neměl žádný příběh.

Co pro vás je nejdůležitější pro dobrého vypravěče příběhů? Fantazie? Otevřenost? Odvaha?
Nejdůležitější je pro mě vášeň. Bez té to nejde. Vypravěč nebo vypravěčka musí věřit ve svůj příběh. U herců je to stejné – herectví je v samé své podstatě víra. Herec nebo jakýkoli performer musí najít a vytvořit si vztah mezi svým lidským já, postavou, kterou ztvárňuje a příběhem jako celkem. Tak, aby jednotlivé složky vzájemně komunikovaly. Až pak přichází technika, kterou může vhodně použít, a nějak vyprávění obohatit. Ale základ je stále stejný, velké osobní zaujetí pro příběh, aby ho člověk dokázal předat, sdělit dál.

Jak je to s tím využitím techniky. Jsou nějaké fígle?
Prvotní je, abyste posluchače a diváka poznali a následně zaujali, vtáhli do příběhu. Někdy to lze udělat společným zklidněním. U divadla je to jednodušší, protože když potemní světla v hledišti a roztáhne se opona, najednou se ocitnete ve hře. Jste připraveni. Ale když třeba hrajete na tržišti, musíte postupovat jinak, abyste diváka získali, zaujali, aby byl vůbec ochoten vás sledovat. Když mám nějakou skupinu, a chci jí vyprávět příběh, první věc, kterou udělám je, že si každého zvlášť prohlédnu, snažím se navázat oční kontakt. A to jak s malými dětmi, tak s dospělými, nejen s lidmi vpředu, ale i někde vzadu. Když radím učitelům, jak pracovat s dětmi, říkám: když jste ve třídě, nemůžete se soustředit jen na jednu skupinu, třeba ty chlapce, kteří tam vzadu zlobí. Musíte mít v zorném úhlu pořád všechny, jinak se ti zbývající začnou nudit, doslova vypnou. A celá práce se tak vlastně zničí, protože odpoutají pozornost těch ostatních. Takže vidíte, role učitele je podobná roli vypravěče, herce, kazatele či obhájce. Všechno to má společný základ.

Jak hodnotíte svůj zdejší pobyt?
Se seminaristy se mi skvěle pracovalo, říkám to v minulém čase, protože bohužel už ve čtvrtek musím odjet. Ale domnívám se, že jsme toho udělali dost. Od vyprávění vlastních příběhů, přes zpracování pohádkových motivů, typicky českých příběhů, které si měli seminaristi připravit, až po využití dokumentů – článků z novin. Všichni byli otevření, vstřícní, mluvili bezvadně anglicky, a práce tak byla velmi příjemná. Doufám, že se mi podařilo je inspirovat, že se nám podařilo dát dohromady dostatek podnětů, na kterých mohou dále pracovat. A ještě musím říci, že jsem nadšený atmosférou tohoto festivalu. Při práci pro AITA/IATA jsem o Jiráskově Hornově hodně slyšel, a tak jsem toužil se sem podívat. Je skvělé, že se to povedlo. Pro mě je ta dlouhá tradice festivalu úplně úžasná. Neopakovatelná. A je velmi pozitivní, že jsou tu mladí lidé. Tři stovky mladých – takže je zaručena budoucnost festivalu. Nedávno jsem byl v Kanadě, na takovém malém příjemném festivalu, ale diváky byli jen starší lidé. Říkal jsem jim, aby se snažili získat mladé, protože jinak festivalu hrozí zánik. To se tady rozhodně nestane. Tak si říkám, je to 84. ročník, zbývá už jen 16 let do stovky. A tak se třeba na ten stý festival podívám…

Jana Soprová

Komentáře ke článku