4. – 12. srpna 2017

Novinky

Jak jsme hledali své dětské JÁ

Zahraniční lektoři si většinou pozvání do Hronova pochvalují, Richard Finch ovšem po něm doslova toužil. Je to totiž člověk, který se ve svých téměř sedmdesáti letech dokáže pro věci až dětsky nadchnout, a tohle dokáže přenést i na ostatní. Přitom na první pohled ke kontaktu neláká – máte pocit, jako byste potkal jakéhosi mýtického šamana, od něhož je třeba si zachovat uctivý odstup. Ale když jej oslovíte, váš vztah se okamžitě změní. Alespoň u mě to tak bylo.

Na jedné straně Richard připomíná zcela přirozenou součást přírody (nedokážu úplně vysvětlit, proč, ale působí na mě jako stoletý baobab), na druhé straně je to rozený učitel. Takový, před kterým se nestydíte, a s chutí zakoušíte pocit, jaké je to znovu být dítětem. A tak jsem v semináři S jako Storytelling zcela dobrovolně strávila celé jedno dopoledne, a zcela dobrovolně jsem se i zapojila do hry (do práce). Obojí platí. Bylo to sice velmi zábavné, ale vzhledem k nutnosti vyjadřovat se v angličtině, a zároveň stále něco vymýšlet, to bylo přece jen náročné. Určitě ne náhodou jsem připomněla onen návrat k dětským hrám. Finch se chová stejně k dětem i dospělým takovým tím univerzálním způsobem, kdy děti mají najednou pocit odpovědnosti, a dospělí zase otevřenosti a povolené hravosti.

Sám Finch ovládá vypravěčství naprosto přirozeně – když začne mluvit, evokuje vám to okamžitě řeku tekoucí nějakou zajímavou krajinou. Přitom je to vyprávění prosté a jednoduché, sem tam propletené nějakou shrnující moudrostí. A tak jsem s téměř dvacítkou seminaristů (všichni mluvili anglicky s přehledem, „výjimečně dobře“, jak konstatoval lektor) prodělala rozcvičku, v níž nám bylo uloženo zdravit ostatní - zběžně, srdečně, jen tak mimochodem, obřadně, ve slow-motion, na dálku, i na blízko, jakousi neznámou řečí.

Další cvičení bylo náročnější na paměť – v kruhu jeden začne, prohodí dvě věty, jednu konstatující, druhou pocitovou (třeba Hraje na cello. A moc mě to baví – Právě jsem se naučila český pozdrav Dobrý den. Jsem zvědavá, co bude dál atd.) Další v kruhu měl zopakovat to, co bylo dosud řečeno, a přidat své dvě věty. Ti, kteří sedí dál, se docela dost zapotí.

Finch shrnuje: „Není důležité jen umět vyprávět, ale také poslouchat“. K obojímu je dobré i další cvičení „Pravdomluvný a lhář“. Někdo ze skupinky čtyř-pěti lidí vymyslí příběh, a každý z té skupiny jej jeden po druhém vypráví. Publikum – detektivové mají uhodnout, čí je to doopravdy příběh (shrnutí: většinou jsme se netrefili…).

Další částí byl zpěv s pohybem. Finch má zásadu, že každý den se skupina naučí jednu píseň. V neděli to byla taková ta oblíbená pohybová jednoduchá říkanka, při které se cvičí libovolnými částmi těla (dopředu, dozadu, otočka, nahoru, dolů, ramena, kolena, lokty, hlava atd.) Ta dnešní písnička byla pracovní písní černých otroků na plantážích s bavlnou. Tedy hodně rytmizovaná, šlo o to skládat balíky bavlny a udávat si přitom správné tempo, nechybělo ani protažení, vzepnutí paží k nebesům, se zpěvavou prosbou, aby požehnala naší práci, a pak se ještě rozdělíme na mužský a ženský sbor, a za pár minut to zní docela jako spirituál. „Nejkurióznější bylo, když jsem tuhle písničku dělal s egyptskými ženami, které nesměly sundat burku,“ vzpomíná Finch.

Má vůbec spoustu zkušeností, a tedy historek z různých částí světa. Připomene, jak v roce 1990 byl v Rumunsku, a pracoval tu s učiteli, kteří vůbec nebyli schopni spontaneity, sevření desítkami let tuhého komunistického režimu. „Každý ale rád objevuje dítě v sobě samém,“ říká. A tak v tom pokračujeme. Modelujeme sochy - ve dvojici nejprve jeden formuje druhého do sošného postoje, pak se sám stylizuje do sousoší k němu, a následně ten první zformuje novou pózu a tak dokola.

Poté už to nejsou jen dvojice, ale větší skupina, a následně se propojuje akce se slovem. Každý má vymyslet nějaký lákavý novinový titulek, kterým se snaží zaujmout okolí. Postupně se pak všichni kameloti zformují do gigantického sousoší.

Pak jsou tu znovu skupinky a úkol ztvárnit titulek, který jsme si vylosovali (např. Policie přišla pozdě, Snědl mého křečka). Jeden je reportér, další vytvářejí doprovodnou „senzační“ fotografii.

Po přestávce přichází na řadu článek z novin, který si měl každý přinést. „Noviny jsou jednou z nejranějších fází storytellingu,“ říká Finch. A tak nejprve každý má stručně říci anotaci svého článku, a poté opět skupinky dostanou za úkol zpracovat některý z článků scénicky v libovolném žánru divadelním či novinovém.

Naše skupina volí komiksový strip příhody mladého muže, který z obavy před propuštěním zapálil rekonstruovaný hotel, v němž pracoval. I když v té chvíli ušel trestu, za deset let byl znovu zatčen a souzen v Anglii. Jsme první na řadě a Finch chválí náš titulek „From Fire to Trial“. Je to zábavné, ale oddychneme si, když to máme za sebou a jsme už zase jen diváci. „Vidíte, kolik jsme toho dnes udělali,“ raduje se Finch.

„To máte spoustu materiálu, inspirace, na které můžete pracovat dál. Máte nějaké specielní poznatky z dnešního dne?“ Pár hlasů shrnuje: Každý příběh může mít spoustu podob, záleží na úhlu pohledu. V příběhu jsou důležité detaily. A vždy musíme najít způsob, jak posluchače nebo diváka chytit, okamžitě zaujmout. Jana Soprová

Komentáře ke článku