4. – 12. srpna 2017

Novinky

Rozhovor s lektory Kurzu praktické režie

Rozhovor s lektory Kurzu praktické režie Kateřinou Fixovou a Milanem Schejbalem

"Na seminaristy máme pouze morální apel."

Tento rok jste na Hronově s dalším během Kurzu praktické režie. Jak dlouho už celý projekt KoPR běží?
Milan: Od roku 1992, tedy dvacet dva let. Současný běh je v pořadí pátý.

Délka kurzu vychází na čtyři a půl roku. Bylo tomu tak vždycky?
Milan: Zpočátku to bylo pět let a jeden běh měl po skončení ještě jako nástavbu kurz scénografie. Vždycky jsme začínali v místě národní přehlídky, tedy ve Vysokém, v Sokolově, Děčíně a teď ve Volyni. Tam jsme se na podzim sjeli, většinou aniž jsme zhlédli nějaké představení, ale velmi intenzivně se pracovalo, a druhé setkání bylo vždy na Jiráskově Hronově.

Změnila se za ta leta motivace, se kterou lidé do kurzu chodí?
Káťa: Samozřejmě začali chodit lidé, kteří pochopili, o čem KoPR je. Někde se o něm doslechli nebo je poslali minulí účastníci, členové jejich souboru, aby si to zažili taky. To se stalo několikrát. Ale zpočátku to byli lidé, kteří vůbec nevěděli, do čeho jdou.
Milan: Vždycky to ale byli v drtivé většině lidé, kteří režírovali nebo režírovat chtěli, či byli v souborech, které režiséra neměly.

Dělali jste na začátku něco jinak než dnes?
Milan: Určitě, prostě to postupně vykrystalizovalo tak, aby to mělo smysl, aby to bylo účelné. Nejdřív jsme se třeba od začátku věnovali režii, pak jsme ale zjistili, že je potřeba se zabývat dramaturgií jako výchozím Na seminaristy máme pouze morální apel bodem. Tak se to proměňovalo až do dnešního modelu, o kterém zjišťujeme, že je účelný. Neříkám optimální, ale účelný.

Jedna z ohromných výhod pro frekventanty je ta, že si mohli zkusit režírovat profesionální herce. To bylo od začátku?
Milan: Ne. První ročník to určitě neměl. Tam jsme teprve zjišťovali, jaké jsou naše možnosti. Přišli jsme třeba na to, že když se probírají druhy a žánry, není v silách především režisérů, aby sami herecky zvládli výrazové prostředky, které ten žánr nebo styl potřebuje. Pak Káťa přišla s nápadem, abychom pozvali kamarády profesionální herce a navázali s nimi spolupráci. Ve výsledku to ušetřilo strašně moc času.

Milane, učíš zároveň na DAMU. Vidíš nějaký rozdíl ve výuce profesionálů a amatérů?
Milan: To je záludná otázka. Ano. Vidím v tom v podstatě jediný rozdíl. Ta škola je na pět let, deset semestrů, a první tři roky jsou velmi intenzivní bakalářské studium. Režiséři dostávají ve druhém ročníku herce, kteří budou jednou profesionálními herci. Ty, kteří prošli talentovými zkouškami. Je tam tedy intenzivnější spolupráce budoucích režisérů s budoucími herci. Mají jeden celý předmět, který se jmenuje scénická tvorba, a v něm se dvakrát až třikrát do týdne věnují zkoušení. Je na to samozřejmě podstatně víc času, výuka je intenzivnější. Abych ale řekl pravdu, ve smyslu pedagogických D pokračování ze strany 1" dopadů, když to zprůměruju, tak tam tak velký výkyv není.
Káťa: Je potřeba říct, že na školu samozřejmě přicházejí lidé po nějakém sítu, po výběru. Neděláme absolutně žádný výběr, takže se do KoPRu může přihlásit prakticky kdokoli, tudíž se samozřejmě může stát, že ten takzvaný tvůrčí potenciál je ve velikém rozpětí.
Milan: To ale neznamená, že se my při přijímačkách nemůžeme zmýlit. Stává se to, ale síto je propracované a velmi tvrdé, takže se to nestává často. Pak je ještě jeden ohromný rozdíl, a to je věk. Míváme lidi kolem dvaceti let a i frekventanty, kteří jsou starší než my. V současném KoPRu, jak jsme to počítali, je věkový rozptyl mezi nejmladším a nejstarším pětačtyřicet let. Což je taky docela dost. To umožňuje setkat se s rozdílnými pohledy, a kdo chce, může z toho těžit. Je zkrátka důležité, že kurz není jen pro mladé.

Je naopak rozdíl mezi profesionály a amatéry v přístupu ke vzdělávání?
Milan: U profesionálů je to tak, že pro ně je to povinnost. Máme tudíž prostředky, jak je, řekněme, motivovat. Součástí výuky jsou samozřejmě pravidelné účasti na všech seminářích, předmětech. Škola je malá, takže jestliže vynechají, vědí to všichni. A když na to někdo kašle, máme systém v první fázi upozornit, podruhé upozornit a potřetí na shledanou. To se stalo. Pak se samozřejmě také stává, že někdo po nástupu zjistí, že to není pro něj, nebo my zjistíme, že to pro něj není, a proč bychom ho léta trápili. Potom to přestává být sranda, protože bychom ty lidi vypustili do divadel a oni by se tam trápili celý život. To nemá cenu. Na škole je mnohem větší zodpovědnost, i pro nás, v tom smyslu, že musíme zvážit, kdo absolvuje. Stejně tak v KoPRu je většina lidí, které to zajímá, baví, a pak jsou třeba oblasti, které někoho tolik nezajímají a dává to najevo. Pro tyto případy nemáme tolik donucovacích prostředků, tam máme pouze morální apel.
Káťa: Máme ale velmi podstatnou věc, a tou je kolektiv. Díky tomu, že se to za těch pět let opravdu pozná, se nám několikrát stalo, že se podobné případy vyřešily zevnitř kolektivu. Protože kolektiv se samozřejmě nechce nechat brzdit.
Milan: Proč by tihle lidé měli zdržovat ostatní, ty, kteří se chtějí něco naučit a něco si z těch základů vzít? Proč čekat na lidi, kteří chodí o dvě hodiny později a tak dále? Na druhou stranu, člověk má ohromnou radost, když vidí výsledky. Když třeba přišla do KoPRu taková Lenka Cvrčková, o režii nevěděla vůbec nic a její hry podle toho vypadaly. A dneska jede s pohádkou na národní přehlídku, na Popelku. Ale v tom je vidět i pokora a přístup. Že se chce něco naučit.

Máte pátý ročník. Na který to chcete dotáhnout? Na desítku?
Milan: To ať tady řekne paní Fixová. Káťa: Já to za tebe říkat nebudu. Milan: Pokud je zájem a pokud nás to baví, tak proč ne. To jsou dva základní předpoklady. Káťa: Já bych teda nerada chodila na semináře a jezdila do Hronova rychlou záchrannou službou nebo něco takového. Jde taky o to, že nejsme úplně nejmladší, i když tak vypadáme.
Milan: Až budu na lekce dramaturgie vozit paní Fixovou na vozíčku, začneme přemýšlet o tom, jestli bychom tak do třiceti let neměli skončit.

Petra Jirásková

Komentáře ke článku