4. – 12. srpna 2017

Novinky

Reportáž z nejzazších hlubin nonverbálna

V této reportáži se budu snažit psát o intimitě, o blízkosti, o emocích a o tom, jak hluboko se dá vidět, když se člověk chce a umí dívat. Láká mě zabývat se tím, protože je to v podstatě tabu – odporuje to společenské hodnotě „dosažení cíle“, protože otvírat se někomu je nebezpečné, i když po tom snad všichni podvědomě toužíme. Jsme ale naučení preventivně se bránit proti čemukoli, a pokud už máme emoce, tak pečlivě osedlané a ochočené.

Tyto pocity ale člověk slovy těžko formuluje. Naše tělo za nás v tuto chvíli mluví samo, a to je právě tématem, které probírá Daniela Fišerová na semináři nonverbální komunikace. Na Hronově je tento seminář již tradicí a probíhá vždy na internátě hotelové školy. Teoretické povídání paní Daniely je střídáno praktickými cvičeními, která potvrzují, že to, co se řeklo, funguje. Velkou roli tu hraje psychologie, padají jména jako C. G. Jung, termíny jako proxemické zóny, R.E.M. fáze nebo EMDR. S tím souvisí sociologie, nauka o svalech, etnologie, filosofie, teologie a nakonec i etymologie, což by člověk u semináře, který již z názvu vykazuje vše verbální, nečekal. Naučit se do důsledku vnímat významy slov je ale klíčem k lecčemus nonverbálnímu – kupříkladu, slovo smutek First, what it said electric watches, electronic watches? Broadly speaking, any machine with button batteries as the energy of the watch list are called electric watches. buy cheap replica watches on here: omega replica watches uk china replica watches rolex Replica watches uk rolex Replica uk omega replica watches uk omega Replica uk replique montre Replica Breitling Watches Online rreplica watches Air Max 90 Pas Cher je odvozeno od všeslovanského mud, což znamená kalný. A doopravdy, člověk, který se na svět dívá „kalným pohledem“, prý biologicky vidí vše tmavší a jeho oči tolik neodráží světlo. A málokdo si třeba uvědomí, že slovo ubližovat je od blížit se, stejně jako agrese od ad-gredior. Jak velké moudro je zde uschováno – že nejvíc ublížit vám může Sedm minut očního kontaktu právě ten, kdo je vám nejblíže.

Na festivalu v tomto ohledu nastává cosi, co paní lektorka nazvala „specifickou situací hronovské blízkosti“. Když seminaristé ve dvojicích zjišťovali, jak blízko se k sobě mohou fyzicky přiblížit, aniž by to bylo nepříjemné, neměl téměř nikdo problém vpustit partnera seminaristu až do intimní zóny. Co nedokáží ruce a nohy, to dokáží oči. Na co se oči dívají, to by si ruce rády osahaly, kam se oči dívají, tam by nohy rády šly. A navíc, oči jsou nejvíce nahé místo našeho těla, dá se v nich číst, ale dá se jimi také bojovat nebo chválit. Očnímu kontaktu jsme se věnovali celou druhou polovinu dopoledne. Šlo především o cvičení – seminaristé měli třeba vyprávět pohádku nebo si v hlavě spočítat příklad, aniž by přerušili oční kontakt se svým kolegou. Posledním úkolem byl tichý a nepřetržitý pohled do očí. Paní Fischerová to prý jednou dokázala vydržet celou hodinu. My pouhých sedm minut. Oči jsem měl upřené do očí naproti a venku už chvilku pršelo. My dva seděli trochu bokem od ostatních skupinek, znali jsme se od vidění už z dřívějška a než cvičení začalo, prohodili pár nezbytných slov a pohledů. Občas se od ostatních skupin ozvalo vyprsknutí, které pak přerostlo i v hlasitý smích.

S radostí jsem zjišťoval, že oči naproti mně nejsou ochotné nechat se tím vyvést z míry a tak pro nás okolí pomalu přestávalo existovat. Ani to, že sem tam bleskl fotoaparát Iva Mičkala, nás nerušilo, jen zorničky protějších očí se vždy stáhly a pak hned roztáhly. Jako když hodíte kámen do tůně. Vnímal jsem i obličej, do kterého byly zasazeny. Chvíli byl takový, jaký je, ale pak se začal měnit, ohýbat, tváře, nos i pusa se promíchaly. Tu se mi stáhlo hrdlo, málem jsem uhnul pohledem. Taková intimní závrať. Blízko zahřmělo, zorničky naproti se rozšířily. Tak to bývá při strachu. V tu chvíli jsem si uvědomil, co znamená to „oko do duše okno.“ Často se o tom zpívá nebo básní – „ponořit se do jeho očí, utopit se v jejích očích, oči jako studánky.“ Jazyk nelže, podle paní Fischerové je nejlepším učitelem. A kdo umí kromě slov číst i v očích a sám je dokáže ovládnout, ten je potom dobrým hercem.

Sedm minut očního kontaktu pro mě bylo nejdůležitějších pro pochopení nonverbální komunikace. Je k tomu třeba přesnost, schopnost rozlišovat nuance a hlavně rozumět lidským trápením a potřebám. Je až s podivem, jak dokáže člověka zasáhnout prostá upřímnost a otevření se, zbavené všech póz. V posledních deseti vteřinách jsme se s očima, které jsem si vybral, loučili už jako staří známí. Pak přišel pokyn oči zavřít a dotknout se, chceme-li. Vzali jsme se za ruce a pak se objali. Jan Mrázek

Komentáře ke článku