3. – 11. srpna 2018

Novinky

Přijeli jsme na návštěvu

R ozhovor s Karlem Šefrnou, klíčovou osobností souboru Céčko Svitavy, který při zahájení festivalu převzal Cenu Jiráskova Hronova za přínos amatérskému divadlu.

Přečtu, co se o vás píše ve zdůvodnění návrhu na cenu Jiráskova Hronova v roce 2014: „Ve své divadelní práci vytváří zcela typickou a neopakovatelnou poetiku syntetického autorského divadla (…) založeného na výtvarné metafoře, divadla s výrazným smyslem pro nepochopitelné, nonsens, ba i absurdno, prodchnutého hudbou a neseného autentickým autor- ským herectvím, které zdůrazňuje snad ještě více než divadelní komunikativ- nost, komunikativnost lidskou.“ Co na to říkáte?
No, je to úžasný. Nevím teda, jestli je to všechno pravda, ale je to velká pochvala. U-Boat Replica Watches

Ta „lidská komunikativnost“ a mezilid- ské vztahy se tam objevují častěji. Cítíte opravdu, že se o to snažíte?
Pravda je, že všechna divadla, která jsme dělali, byla postavena tak, že jsme si s lidma z jeviště povídali. Měli jsme svoje téma- ta, která jsme chtěli lidem říct a to jeviště (zvláště pak ještě za bolševika) bylo jedno z míst, kde se to podařilo.

Céčko funguje od sedmdesátých let a vy jste přitom byl už od začátku. Jaké období bylo pro vás nejplodnější?
Céčko nebyl od začátku po dnes jednot- livý tým. Řekl bych, že těch Céček bylo tak nejmíň pět. První bylo veselé, hravé protože jsme si mysleli (to byl sedmdesátý rok), že to je jenom na chvilku a že se vrátí to, jak to bylo aspoň v první půlce osmašede- sátého. Když to pak začalo vypadat, že to je na dýl, tak jsme to reflektovali. Hráli jsme třeba od Švarce Mořského cara, kde jsme byli docela tvrdě protirežimní. Do každé hry se potom montovalo téma svobody.

Jak vlastně Céčko vzniklo?
To bylo taky docela srandózní, protože ve Svitavách byl loutkářský soubor už někdy na konci padesátých let a já tam chodil jako študent. Pětkrát jsme byli na Chrudimi, takže to nebyl špatný soubor, jenže přišla okupace a my se nedohodli na tom, jestli je to dobře nebo ne. Já tvrdil, že to dobře není, a oni říkali, abych nekecal a držel hubu. Takže mě v sedmdesátém roce ze souboru vyhodili tím, že mi řekli, ať si ho nechám a sami si založili jiný. Z organizačních důvodů byli oni soubor B - nikdo nechtěl být A - a na takovéhle kravině vzniklo Céčko. Jim už se potom moc nedařilo… no a nám se dařilo, přišli k nám noví, veselí lidé.

Dokázal byste říct, jaké představení z těch mnoha máte nejradši?
To bych byl zlý k těm ostatním. Mně se třeba docela líbil Edward – to bylo od Ed- warda Leara, hráli jsme to i tady. Krásný představení byl Hamlet, to jsme hráli s úplně malinkýma marionetkama – a král Claudius byl Jakeš, že jo. A třeba Prevéra jsem měl velice rád, Dona Kichota, Zlatovlásku a mno- ho jiných. Samozřejmě ne všechno byly tak povedené, ale když se to povede, nestydím se za to ještě dneska.

Před revolucí amatérská scéna fungo- vala určitě jinak, jaké soubory ji tehdy tvořily a jaké bylo vaše místo mezi nimi?
To byla taková hnutí – třeba s pražáka- ma vznikla Moravsko-česká společnost pro tvůrčí využití volného času. To bylo kolem Luďka Richtra. Potom z toho dokonce vznikl velkými kotrmelci Čechomor.

Jaký vztah mezi sebou mají loutkářské a činoherní divadlo?
Divadlo je malý žánr a loutkové divadlo je malý žánr v malém žánru. Neměl jsem nikdy problém s činoherci, že by nás nebrali vážně. Každý má svoje místo. Jinak, my ne- hráli klasické loutkové divadlo skoro vůbec nikdy, vždy to bylo s živými herci. A mnoho činoherních divadel používá velice moc loutkářských principů.

Při předávání ceny se mluvilo také o vašich zahraničních cestách. Kde všude jste byli?
Naše první pozvání bylo do Francie, a protože to bylo krátce po sedmdesátém roce, tak mě naši ochránci nepustili. Pak jsme jeli do Talinu, kde jsme dostali „pe- dagogický dohled“. Pak byla Francie, tam s námi jel tajemník okresního výboru ko- munistické strany, který si s námi kupodivu potykal, pomáhal nám s kulisami, a když jsme potom pašovali, tak taky pašoval. Když už nás tenhle člověk požehnal, měli jsme dveře otevřené. Takže jsme s Céčkem sjezdili půlku Evropy - Německo, Rakousko, Francie, Španělsko, Portugalsko, Holandsko a samozřejmě na druhé straně Maďarsko, Polsko… Dostali jsme se i na ten celosvětový festival do Maroka, což byla veliká trofej, jinak ale hrůza hrůzoucí, co se týče hygieny a nepřipravenosti té organizace…

Jak se ve Svitavách podílíte na kultur- ním dění?
Před dvaceti lety jsem vlezl do obecního zastupitelstva a naše nepolitická organiza- ce Spolek pro město Svitavy vyhrála volby, takže jsme se dostali do jisté míry k prachům, a mohli rozhodovat, co s nimi. Tak vzniklo ze sekretariátu Svazu mládeže divadlo Trám. Založili jsme i Dramatickou školičku, kde občas učím. A k tomu tam má náš Petr Mohr Fabriku, takový multifunkční dům. Podílíme se i na těch festivalech, jako třeba Dětská scéna.

K čemu vás cena Jiráskova Hronova motivuje, co ještě přijde?
Ta cena je pro mě dost překvapující. Říkal jsem, že to je ocenění za vytrvalost – třeba kdybych měl spočítat všechny ty medaile na Chrudimi, tak nemáme konkurenci. Dneska už je Céčko rodinný podnik – jsou to moje dvě dcery, Petr je můj zeť, je tam moje manželka a vnuk. Celá inscenace Vědci je vlastně sranda, která byla určená jen pro náš lokální festival Posed.

Chcete k té ceně ještě něco od srdíčka říct?
Jsem rád, že zase vidím Hronov. Bude se nám blbě hrát na velkém jevišti, mys- lel jsem, že budeme v Čapkáči… Takže to bude takový všelijaký. Ale co, nejde o život. Však tady nejsme závodně, ne? Přijeli jsme na návštěvu.

Jan Mrázek

Komentáře ke článku